Návrat do minulosti Italy

Kapitola 9 *Kamarádka*

Eleanor

Seděla jsem před tím zvláštním kostelem a čekala až se má nová "kamarádka" objeví. Mohla uběhnout už tak celá věčnost. Mezitím jsem snědla půlku chleba, který jsem ráno odcizila z domu rodiny De Rossi. Hlad přestal, ale pořád jsem ještě trochu posmrkávala. Konečně mě z mých depresivních myšlenek vytrhla ta holka. "Tak, je konec, konečně," řekla a přisedla si ke mě na schod. Já na ní pohlédla. "Oh, jsem to ale neslušná! Jmenuji se Franceska, a ty?"
"Já jsem Eleanor, ahoj těší mě," chvíli na mě koukala. "Ta Eleanor?" zeptala se.
"Nevím?" Co jsem jí na to asi měla říct, jak by o mě mohla vědět?
"Ta Eleanor co zlomila mému příteli srdce?"
Zamračila jsem se na ní: "Kdo je tvůj přítel?"
"Matteo, chodíme spolu na černý, ehm," ztišila hlas, aby nás nikdo neslyšel, "na černý trh, pomáháme takhle našim rodinám."
Vykulila jsem oči, myslela jsem že černý trhy jsou jen žvásty. "Vážně? Tak mu hlavně prosím nesmíš říct, kde jsem,"
"Proč? Máš problémy s jeho bratrem? Nebo se mu vyhýbáš záměrně? Hele, on je fakt skvělý kluk a nezaslouží si, aby si z něj někdo dělal dobrej den!" rozohnila se Fran.
"Já si z něj dobrej den nedělám! Musela jsem odejít, nezvládla jsem to," výborně, děkuji Francesko, povedlo se ti mě znovu rozbrečet.
"Neplač, promiň, nemyslela jsem to tak, pojď zavedu tě k nám domů,"
"Myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Ale zajisté! Nepochybuj o pohostinnosti naší rodiny!"
Usmála jsem se a zvedla se ze země. Franceska mě napodobila a společně jsme vyrazily spletitými uličkami, kamsi kde mě čekalo velké překvapení.


Matteo  

Proboha, El! Kam jsi mi zmizela. Proč když se jednou, JEDNOU cítím dobře, musí se to nějak zvrtat?!
"Jdeš?" křikl na mne můj bratr.
"Jo, neboj se. Divím se, že jdeš ty. Vždyť ti byla úplně ukradená!"
"Tak to teda ne!" ohradil se můj bratr. "Byli jsme pár!"
"Jasně," nehodlal jsem se s ním hádat. To mě El věnovala své panenství! Jsme si souzeni. To já ji našel a přivedl do jeho života.
Naskočil jsem na svého koně, Fabia a vydal se na cestu. Jel jsem uličkami a přemýšlel o Eleanor. Byla vskutku zajímavá, mimo to i krásná, ale ta její mluva. To byl oříšek. Proč mluvila tak zvláštně? Proč používala tak divná slova. Jako například Česká Republika, to mělo být co?
"Počkej na mě!" křikl na mě Paolo, který byl pár set metrů za mnou.
Přibrzdil jsem Fabia a počkal na bratra.
"Mrzí mě to," řekl Paolo.
"Mrzí tě co? Že je kvůli tobě pryč a hrozí ji nebezpečí?"
"Nech toho, Matteo. Je mi to fakt líto a to asi hlavně proto, že jsem se do ní asi zamiloval,"
Když řekl tuhle větu, zastavilo se mi srdce.
"Cože jsi to řekl?"
"Co? No, že jsem se do ní zamiloval. Je tak jiná než všechny ostatní holky, tak odlišná."
"Paolo, co to blábolíš! Jediný co ty s dívkami děláš je to, že je využiješ a pak je necháš,"
"Já vím, já vím!" bránil se můj bratr. "Když, možná je na čase, abych si našel někoho, s kým budu na celý život."
Ztuhl jsem v pohybu. Ten moula to myslí vážně. Proboha proč? Ano, jsme bratři, máme spousty věcí společných, ale také odlišných. Proč proboha musíme chtít stejnou holku?
"V tom případě, bychom se měli rozdělit," navrhl jsem. Paolo souhlasil.
Obrátil jsem koně a když už mě nemohl slyšet, zamumlal jsem si. "Nechť jí dostane ten lepší!"
A pobídl jsem Fabia k cvalu.

Eleanor

"Kam to jdeme?" zeptala jsem se Francesky.
"Klid, už tam budeme," odpověděla mi a ve spěchu mě dál vedla nejistým směrem. Kdyby mi teď někdo řekl, ať se otočím a vrátím se, asi bych se mu vysmála.
"Tamtadadááá," zahalekala Fran. "Jsme tady!"
Stály jsme na mostě a upíraly oči někam do kanálu. Nebo aspoň já je tam upírala.
"To bydlíš pod mostem nebo co?" uchechtla jsem se. Franceska se na mě rozhořčeně podívala.
"Samozřejmě, že ne! Bydlím támhle,"  ukázala na jakýsi barák, necelých 15 metrů od mostu kde jsme stály.
"Pěknej, tak pojď, jdeme." řekla jsem jí a pokračovala v cestě.
"Ne! Počkej, musíme jít tudy, jiný vstup není. Je to super! Takhle nás žádní zlodějové nedostanou!" zasmála se.
"To budeme jako plavat v té špíně? A co naše věci?!"
"Neblbni, Eleanor," zasmála se Fran. "Táta má lodičku schovanou pod tímhle mostem, stačí to jen přeskočit,"
Zatvářila jsem se vyděšeně, voda byla tak nechutně špinavá, že jsem do ní vážně nechtěla skočit. Zatímco jsem přemýšlela, jak se z téhle situace dostat, Franceska se s ladností gazely vyhoupla a seskočila dolů. Čekala jsem na šplouchnutí, ale nic se neozvalo.
"Pojď! Nic to není," zaslechla  jsem místo toho. Koukla jsem se dolů kde se na lodičce rozvalovala Fran. Napodobila jsem ji a už jsme obě seděly na loďce.

Paolo

"Nazdar," zaslechl jsem za sebou. Otočil jsem se, abych zjistil kdo mě to zdraví. Byl to můj dobrý kamarád Giacomo Casanova.
"Čau," zamumlal jsem a slezl z koně. "Co chceš?"
"Alealeale, co ten tón, kamaráde?" zasmál se Giacomo. "Myslím, že pro tebe něco mám,"
"Ale nic, hledám jednu buchtu," obrátil jsem oči v sloup.
"Možná o té buchtě něco vííím," zasmál se zase.
Tohle upoutalo mou pozornost. "Cože? Jak bys mohl?"
Gio se zasmál. "Přeci znáš mojí uťápnutou sestřičku, ne? Víš, že je pro ni velice těžké najít si kamarádku,"
Zabublalo to ve mě smíchy, no jo, stará dobrá Franceska, myslím že jsem se jí jednu chvíli i líbil, možná by mi o El mohla říct více.
"No a proto jsem se velice divil, když jsem jí u nás objevil s velice sličnou dívkou. Na kterou volala El,"
"Mohu tě tedy následovat?" řekl jsem tónem, velice důležitým.
"Samozřejmě, můj drahý," řekl i on naoko vážně. Společně jsme se rozesmáli.

Cesta netrvala dlouho a už jsme na loďce pluli směrem, kde se měla El skrývat. Nevím, jestli jsem měl větší radost z toho, že ji najdu nebo z toho, že jsem obelstil Mattea a porazil jsem ho. Prý že to není hra, já mu dám...
"Jsme tady, snaž se nedělat rámus,"
Vystoupili jsme a společně s Giem vstoupili do jeho domu. Do cesty nám vstoupila Franceska. Když uviděla bratra zamračila se, ale hned jakmile si všimla mne, zírala na mě s otevřenou pusou.
"Čau," řekl jsem. "Kde je Eleanor?"
Franceska na mě pořád zírala. "Hej, sestro," šťouchl do ní Gio. Až teď se Franceska pohnula.
"Tady není," řekla a usmála se na mě. Ani to nedořekla a ze dveří vyšla El. "Fran? Kde máte nějakou vodu, mám žízeň."
Skoro to ani nedořekla, zůstala  na mě taky zírat, bohužel ne tak dlouho jako Franceska.
"Co tu sakra děláš?" zněla vytočeně.
"Ahoj, " přišel jsem k ní a dal jí pusu na tvář. Ona ztuhla.
"Copak je? Nemusíš se bát, musel jsem tě najít, protože mi hrozně moc chybíš, víš? Nemusíš jet se mnou hned domů. Samozřejmě, že ne. Zůstaň na pár dní tady a já za tebou budu jezdit, ano?"
"Paolo, já," začala, ale já byl rychlejší. "Pšššt, neboj se," objal jsem jí a pomalu políbil na ústa. Ještě jsem stihl zaregistrovat výraz Francesky. Když jsem se odtrhl, zeptala se mě Fran.
"Vy jste jako spolu? Jako pár?" Znovu jsem skočil El do řeči, bál jsem se že by to všechno zkazila.
"Ano, samozřejmě," mrkl jsem na El. Ta  se tvářila jako kdyby snědla něco kyselého...