Návrat do minulosti Italy

Kapitola 6 *Je libo prohru?*

Když jsem se ráno probudila, vypadalo to na celkem pozdní dopoledne. Vyhrabala jsem se z postele a rozhlédla se po pokoji, do čeho bych se asi tak mohla obléct. V nohách postele jsem spatřila svůj batoh, který jsem si sem přivezla z domova. Na chvíli jsem se zamyslela, co asi dělá mamka s Petrem, jestli už náhodou není vyhlášené celosvětové pátrání... Pak jsem pohodila hlavou, byla jsem ráda, že jsem konečně jednou chvilku sama. Bez nich. Otevřela jsem svůj batoh, připomínající svojí velikostí krosnu, nebo malého slona a koukla dovnitř. "Hm, něco by tu být mohlo," zamumlala jsem si sama pro sebe. Vytáhla jsem jedno z triček. mělo na sobě nápis 'Home is there, where is Wi-Fi online' a natáhla si kraťásky. Vyšla si ven a vůbec neřešila, že v 18.století neměli páru, co to nějaká Wi-Fi je. A má zabedněnost mi to opět vrátila. Hned jak jsem vyšla ze dveří, jsem narazila na paní domu, Gretu.
"Dobré poledne, zlatíčko. Dole máš oběd. Ale ty máš krásné, ehm, zástěrku, či co to je . Copak tam je napsáno?"
Neumí anglicky? No jo, to se mi ulevilo, můj batoh skrýval trička s mnohem horšími nápisy. Rychle jsem přemýšlela, co by tam tak mohlo být napsáno.
"Eh, no," rozhlédla jsem se po chodbě a můj zrak padl na sošku Panny Marie s Ježíškem v náruči. "No, je tam napsáno, že eh, jasně, že Ježíš je hustej," Hustej? proboha, co to melu?
Greta se na mě usmála, "taky jsi pokřtěná, Eleanor ? No,  to je skvělé, můžeš s námi chodit každou neděli do kostela!"
Proboha jen to ne, to jsem si zase naběhla. "Hehe, uvidíme, teď mě omluvte, musím na toaletu.
"Jistě a pak přijď dolů! Připravila jsem naši specialitu!"
"Ano," jen doufám, že to nejsou nějací slimáci namočení v kečupu...

...

"Dobré ráno, všem," pozdravila jsem všechny dole. Odpověď jsem dostala jen od Paola. "Dobré poledne, jak jsi se vyspala?"
"Díky, docela dobře," usedla jsem vedle něj a přede mnou přistál okamžitě talíř plný zelenkavé břečky. "Co je to?" špitla jsem směrem k Matteovi, který do sebe ládoval chleba. Ten mě, ale okázale ignoroval. Paolo se zasmál. "Tady je někdo uražený," prohodil směrem k Matteovi.
"Buď zticha, " vyletěl na něj hned Matteo, odhodil lžíci do talíře a zvedl se od stolu.
"Večer se uvidíme," pronesl směrem k mamce a bez jediného dalšího slova odešel.
"Páni, co mu je?"
"Ale, to jsou ty holky," pronesla Greta.
Aha, holky. To asi není moc dobré.
"Tím se netrap, Eleanor," řekl Paolo a dal mi pusu na tvář. Zděšeně jsem se na něj podívala a vrhla pohledem po Gretě, ta si mého pohledu nejspíše všimla, protože se chápavě usmála a řekla: "Neboj se, věděla jsem, že mezi vámi lítají jiskřičky," a s tímhle odešla z místnosti.
"Mám pro tebe návrh," řekl Paolo.
"Jaký?" zeptala jsem se.
"No, procházka a pak bych tě vzal si zaplavat, nechtěla bys?"
Zaplavat?! Jasně! Ale, vzala jsem si s sebou plavky? A brejličky? Hm, snad ano.
"Jasně, moc ráda!" To že jsem závodně plavala a vyhrávala co se dalo, jsem si nechala jako překvapení. Ha, teď mu trošku srazím jeho plavecké ego.
"Super, tak se běž převléknout, tahle zástěra je sice moc pěkná, ale nehodí se,"
"Jaká zástěra? To je tričko z Céáčka.."
Paolo se zasmál. "Hm, jsi tak roztomilá když mluvíš jak pazzo ,jdi, za deset minut tu buď."
Pazzo? Co je sakra pazzo? Musím se podívat do slovníku. Vyšla jsem nahoru a z batohu vytáhla můj Iphone. Byl ještě nabit, jelikož nevěděli co je to Wifi ani neměli net, 90% bylo zasloužených. Otevřela jsem aplikaci, který překládá ze všech možných jazyků do jazyku mě srozumitelném a zadala 'pazzo'.
Vyjelo mi blázen. "Co?" Protočila jsem oči. Proboha, kdyby on přijel do mého století, všichni by se mu vysmáli a určitě by to neměl tak jednoduché! Začala jsem se znova přehrabovat v mém batohu a s úsměvem vytáhla mé zbrusu nové Arena plavky, nesměly chybět ani brejličky značky Swans a čepička, s českou vlajkou. No co, budu dělat, že je to nějaký obrázek, prostě zcela náhodný. Vysvlékla jsem se z té zástěry a otevřela skříně, které jsem si doposud ani moc nevšímala. Uvnitř bylo spousty oblečení, ale vážně hrozného. Vytáhla jsem jedny šaty, které docela ušly. Vzala telefon a udělala jedno selfie, to aby mi to pak Sára věřila. Musím se jí omluvit.

....

"Tak jsme tady," oznámil nadšeně Paolo. Nacházeli jsme se na nějakém menším molu, nikde nikdo nebyl. Trošku jsem se divila, že i tady jsou místa, kde má člověk soukromí.
"Tak jdeme si zaplavat?" řekl Paolo a začal se svlékat. Napodobila jsem ho. Když jsme se oba dva na sebe podívali, spadla nám pusa.
"Co to je?"
"Kde máš plavky?" řekli jsme úplně na stejno. Zatímco já na sobě měla plavky z mé doby, uznávám, to jsem trošku nevychytala, on přede mnou stál zcela obnažený.
"Co to máš na sobě?" zeptal se Paolo a zcela bez studu si mě začal prohlížet. "Hm, pěkný, ale nechceš to shodit?"
"Ani ne, hele."
"Jak chceš," pokrčil rameny Paolo. "Dáme závod?"
"Závod? V plavání?"
"Jo, jsem nejlepší z celé naší ulice! A možná i z celého města, mě nedáš.."
"Myslíš?" Nechtěj mě rozesmát chlapče.
"Tak jo," jdeme na to, nasadila jsem si brejličky a to že na mě Paolo koukal s otevřenou pusou jsem ignorovala. "Na místa. Teď!!!" křikla jsem a skočila do vody. Začala jsem kopat nohama a z vody vyjela jak střela. Netrvalo to dlouho a dojela jsem k bójce, ke které jsem myslela, jsme měli doplavat, mohlo to být tak 50 metrů, víc ne. Chytla jsem se jí a brejlila kde je Paolo. Spatřila jsem ho necelých 20 metrů ode mne. No, tak asi je pokořen chlapec. Když ke mě nakonec doplaval, celý zadýchaný, začala jsem se smát. "Dost dobrý, Paolo."
"Kde.. Kde jsi se tak dobře naučila plavat?"
"No, eh, prostě od malička plavu."
"Aha, tak to jo, jsi vážně, ehm, dobrá."
Páni, Paolo mě právě pochválil! Ale dlouho neotálel, hned se mu zase vrátila ta jeho přirozená domýšlivost. "Stejně jsem taky dobrej, pojď ke mě, ty plaváčku,"
Plaváčku? Proboha, to zní vážně děsivě. Ale než jsem se stihla nějak zasmát, či se jinak projevit, ucítila jsem Paolovo ruce na svém boku, pak na zádech a na zadku.
"Paolo!" vykřikla  jsem a lokla si vody. Začala jsem kašlat, Paolo toho nechal a začal mne plácat do zad. Využila jsem své svobody a plavala nazpět.

Vylezla jsem na molo a oblékla se zpět do těch úděsných hadrů. Paolo plaval za mnou. Vylezl a sedl si vedle mne.
"Co se děje?" Pohladil mě po vlasech.
"Nic," ale něco se dělo, vzpomněla jsem si na Ondru a bylo mi vůči němu špatně. Ondra byl můj kluk v 21.století.
"Ale já to vidím, že jsi smutná," řekl a zvedl moji hlavu, koukali jsme si z očí do očí.
"Mám tě moc rád, víš," zašeptal. V tu chvíli jsem na Ondru úplně zapomněla. Naklonila jsem se a Paolo toho využil. Bylo to na mě moc romantické, ale i tak...
Paolo líbá skvěle.