Návrat do minulosti Italy

Kapitola 4 *De Rossi*

   Paolo mě dovedl před velký krásný dům, skoro až na druhé straně od mého vylodění a rozloučení se s  Matějem.. Nebo jak se jmenoval... Začínalo to na M, no to je fuk.
"Tak tady bydlím.." oznámil mi Paolo.
Usmála jsem se. "Hezké." Ani my jsme neměli doma takový obří dům.
"Musíš mít určitě hlad, pojď představím tě doma. Neboj se, matka má ráda návštěvy a táta ještě nebude doma."
Na souhlas mi zakručelo v břiše, přikývla jsem a společně s Paolem jsem se vydala vstříc rodině de Rossi.
"Matko! Máme hosta! Hezkého hosta.." Dodal při pohledu na mě. Usmála jsem se a očekávala spousty dotazů. Ach jo, to se mě zase budou vyptávat co studuji a jaké jsou mé vyšší cíle. Vždycky to takhle bylo. Ze dveří vpravo přišla žena.
"Vítám tě, synu. Konečně jsi někdy zase přijel! A jakou pěknou návštěvu to vedeš s sebou." Usmála se na mě paní.
"Ano, už dlouho jsem plánoval že přijedu a tohle krásné stvoření se válelo na chodníku, tak jsem jí pozval na oběd, snad to nevadí."
"Ale vůbec ne! Konečně se sejdeme celá rodina, i Matteo dorazil. A jakpak se jmenujete, slečno?"
Paolo zamručel. "Tak Matteo je tu také?"
"Eleanor, paní."
Paní se usmála. "Vítej u nás, jsem Greta." Přiblížila se ke mě a dala mi polibek na tvář. Ach, jak vřelé.
"Těší mě."
"Výborně, tak jste se seznámily a teď už pojďte jíst, už mám taky hlad a navíc odpoledne musím ještě něco zařídit."
Greta se usmála. "Dojdi pro Mattea, je vzadu. A Ty Eleanor, pojď se mnou."
Paolo se zamračil a s mručením někam šel.
"Ty jsi z Itálie, Eleanor?" Zeptala se mě Greta.
"Ne, z České republiky. Přijeli jsme sem na dovolenou, přistáli jsme na letišti a pak jsem se najednou nějak octla tady a hledám telefon..." Vzpomněla jsem si, že bych někomu mohla zavolat, třeba tady telefon mají nebo aspoň signál! Pak to zkontroluji.. "... Nemáte?"
Greta se zasmála. "Ach děvče, ty jsi ale zábavná.. Odkuď že? Z České republiky? A kdepak to je? To je nějaká kolonie Anglie?"
Podívala jsem se na ní zcela udiveně. Neříkejte mi, že jsem se dostala do rodiny De bláznů..
"Vy nemáte telefon?"
"Děvče zlaté, tady jsi v Itálii a.."
"Ahoj El!" Otočila jsem se za zvukem. Ve dveřích stál Matěj.
"Výborně, už i Matteo dorazil, pojďme jíst!"
Pardon, ve dveřích stál Matteo. "Ah-Ahoj? Co tu děláš?"
Matteo se rozesmál a Paolo se tvářil divně. "Vy se znáte?" Zamumlal.
"Já tu bydlím a koukám že už jsi měla dost času poznat mého bratra Paola, ano Paolo známe..." Dodal ještě.
"Bydlíš?" Bratr?!?! Vždyť si nejsou vůbec podobní!
Zasmál se. "Jak už to tak bývá, rodina bydlí spolu. Celá rodina De Rossi zde tráví svůj čas, víš." 
"Aha." Vypadlo ze mě jen.

...
Seděla jsem na venkovní lavičce.  Bylo pozdní odpoledne. Paolo odjel něco zařídit a Matteo musel taky odejít. Přišla za mnou Greta.
"Chtěla by jsi tu zůstat?"
Podívala jsem se na ní. "Prosím? Ale já.."
Greta mě přerušila. "Poslyš, já vím jak to s tebou je. Matteo i Paolo mi vše řekli. Takže jestli se nechceš válet někde na zemi.." Zasmála se, asi jí Paolo odvyprávěl jak mě zvedal ze země.. "..Mám tu pokoj, který by mohl klidně být tvůj."
Usmála jsem se na ní. "Děkuji vám mockrát, ráda vám se vším pomůžu."
"Ale jistě, nic se neděje." A s tím ode mne odešla.
Zůstala jsem sama a přemýšlela..

...

Už vím! Vím vše. Vím i to, že Sára měla pravdu. Nebyla blázen, to jen já byla tak hloupá a slepá že mi nic nedošlo. A teď se mi osud krutě pomstil. Došlo mi proč jsem měla ty zvláštní sny, jak z nějakého historického filmu, došlo mi, proč mě všichni považují za blázna když se oháním slovy jako letiště, telefon a bohužel.. I Česká republika. Nejspíš v téhle době ani neexistovala. Ale v jaké době jsem? 
Bylo mi jasné, že 21.století tady určitě nevládne, i to, jak byli všichni oblečení, mohli být tak z 18. století. Byla jsem v Anglii. A  říkala jsem si Bethany. Ach bože, proč se mi to děje i teď? Přijdu si, jak kdybych žila dvojí život. Doma na mě čeká můj přítel a moji kamarádi a já místo toho, abych si užívala prázdnin se dostanu zpět v čase do Benátek v Itálii! Proč se mi to děje?!
Moment, ta ženská na letišti! Vzpomněla jsem si na ní, to ona mi hodila kufr za dveře! To ona za to může! S plánem, že tu babu najdu jsem se zvedla a vešla zpět do domu De Rossiových... Byl čas jít si vybalit kufry. Tohle dobrodružství bude chvíli trvat. Ale i tak, jsem ve skrytu duše doufala, že se ráno probudím v letadle. S mamkou po boku...