daydreaming.

•4•

O měsíc později...
20/1/2017

,,Konečně víkend" zakřičela jsem si v duchu a šťastně vstala z postele.
Po ranní rutině jsem si udělala snídani a sedla si k počítači.Napila jsem se svého čaje a málem se udusila když jsem viděla první zprávu na seznamu.
,,Caroline Hoskinsová je od včerejšího dne nezvěstná,pátrají po ní policisté z celé republiky." Tuto zprávu jsem četla stále dokola.Nemohla jsem tomu uvěřit.Vždyť ještě včera byla ve škole.
Rozklikla jsem zprávu dne a četla dál.
,,Caroline se po škole nedostavila domů,nelze se jí dovolat a žádní svědci kteří by jí zahlédli zatím nejsou.
Caroline měla,na sobě naposledy co byla viděna,úzké tmavé džíny a béžovou bundu."
Asi minutu jsem zírala do monitoru a nemohla uvěřit zprávě.Ujistila jsem se že nespím.Ne,není to sen.Je to realita.
Co se jí sakra stalo? Spousta podobných otázek jsem měla právě v hlavě,ale žádné odpovědi.Ani chuť k jídlu jsem už neměla.
Zprávu o ztrátě mé nejlepší kamarádky jsem i s odkazem na seznam poslala Lucasovi a mé matce.Tátovi bych tento odkaz poslat nemohla,nevím totiž o něm vůbec nic.Možná jen to že nás opustil když zjistil že máma otěhotněla.
Lucas mě politoval a slíbil že se Carol určitě najde.
Mamka moji zprávu ignorovala,no co čekat když mě nemá tolik v lásce.Kdybych totiž nebyla,měla by o dost lepší život,způsobuju jí jen problémy.
Kromě Carol,tu není nikdo s kým si 'rozumim'.Potom je tu Lucas,ale ten bydlí až v Brně.Dneska je to vlastně měsíc co jsme spolu.Usmála jsem se a rozhodla se mu napsat.

Melanie: lásko?
Melanie: víš co je dneska za den?:3
Jack: jojo <3 dneska je to měsíc co jsme spolu ^^
Melanie: :o nečekala jsem že si to budeš pamatovat :3
Jack: jak bych na to mohl zapomenout :)
Melanie: Mimochodem,kdy bys mohl přijet?
Jack: Zlato,vypadá to že to nebude brzo:(

V tu chvíli mě napadl šílenej nápad.

Melanie: víš co mě teď napadlo?
Melanie: co kdybych,utekla z domu,za tebou?
Jack: ne
Melanie: lásko,já tady nemám co ztratit,záleží mi jen na tobě.Není tu nikdo kdo by mi rozuměl jako Carol,nebo ty.Carol je pryč.Moje matka mě nesnáší.Prosím.
Jack: Ach jo..víš jak je to riskantní?
Melanie: Jo,ale kdyby šlo všechno tak jak má..Tak by všechno vyšlo, prosím,já už si život víc zničit nemůžu.
Melanie: Uteču až 6.2. napiš mi prosím tvou adresu a já tam budu :)
Jack: Tak dobře,ale až přijedeš,budu čekat na nádraží a adresu ti hned pošlu :)

Usmála jsem se do displeje telefonu a začala všechno plánovat.
Jestli všechno vyjde,mohla bych utéct i do jiné země,nehodlám zůstat u Lucase navždy.Nešlo by to.
Vzala jsem svou nejprostornější tašku do které jsem dala zásoby jídla a pití,peněženku s mými celoživotními úsporami, šetřím si tam asi od svých deseti let z kapesného které mi matka musí povinně dávat, nařídila ji to sociálka... 50 korun denně.
Což znamená že když mi je teď 15 mám tam dost peněz na cestu.
Z přemýšlení mě vyrušila má matka která vtrhla do pokoje jako obvykle bez zaklepání.Koukala na mě jako na nějakého blázna a pomalu odstoupila,až na práh mého pokoje.
Říkala jsem si,co jí tak vyděsilo,tak jsem se jí zeptala,co se děje.
,,Kam chceš jako jít?"
,,Co nejdál od tebe." Hodila jsem na ní vražedný pohled.
Zděsila se ještě víc, začala si něco mumlat a odešla do kuchyně.Jen jsem protočila oči.

Po deseti minutách mého nezajímavého zírání do stropu jsem zaslechla kroky, naštvané nerytmické kroky z chodby do kuchyně.

*Pokračování příště*:)