V těle nepřítele ✓

Menší nehoda

Severus si znuděně sedl do lavice vedle Rona a vyčkával na příchod profesora Lupina. Měli právě mít hodinu obrany proti černé magii. Přestože si to Severus Snape nerad přiznával, záviděl Lupinovi, že si jen tak přišel do Bradavic a dostal místo učitele OPČM. Kolikrát už on prosil Brumbála o toto místo! Severus si povzdechl. Ne že by Remus neučil dobře, jen je to dost nespravedlivé, pomyslel si. Remuse Lupina měl Severus z Pobertů nejraději. Což ovšem neznamenalo, že by ho měl rád. Snesl ho, to bylo vše.

Lupin pomalým krokem došel do třídy a přivítal žáky úsměvem. Snape se ušklíbl. Lupin něco začal vyprávět, ale on tomu nevěnoval pozornost. Pohlédl z okna. Naskytl se mu pohled na zasněženou krajinu. Vzpomněl si na svou první zimu v Bradavicích. Stavěli spolu s Lily ze sněhu takové mudlovské postavičky - sněhuláky. Byly to dvě veliké koule na sobě, jedna představovala tělo a druhá hlavu. Poté k tělu Lily přilevnila dvě malé kouličky - ruce. Severus si z kuchyně od skřítků vyžádal jednu velikou mrkev, kterou potom s úsměvem zapíchl sněhulákovi na hlavu. Tehdy si Severus pomyslel, že je to divné, proč se jako nos používá zrovna mrkev - vždyť to není nosu ani trochu podobné! Lily zatím našla pod sněhem několik kamínků, ze kterých sněhulákovi udělala uči a pusu. Odstoupila trochu od sněhuláka a prohlédla si ho. V jejím dokonalém obličejíku se ale najednou objevil smutek a trochu se zamračila.

„Co se děje?" zeptal se jí tehdy Severus.

„Víš, Seve... nemáme pro něj šálu."

„Neboj se, bude ji mít," usmál se Severus, sundal si svou zmijozelskou šálu a omotal ji sněhulákovi kolem krku.

„Seve, to je úžasné," pohlédla Lily na sněhuáka a objala pevně Severuse.

Pak za nimi ale přišel Potter se svou partou a začal znovu otravovat. Lily mu tehdy ale odsekla, že nemá náladu na ty jeho fórky. Když potom Poberti odešli, dělali spolu do sněhu andělíčky a dokonce si postavili malou sněžnou skrýš...

Zazvonilo. Severus sebou cukl. To skutečně prosnil celou hodinu? Zvedl se od stolu a šel za Ronem a Hermionou.

„Harry, můžeš na slovíčko?" zastavil ho ale Lupin.

„Ano."

„Pan ředitel ti vzkazuje, že se máš za ním zastavit, heslo je karamelky."

„Dobře."

„A Harry? Při dnešní hodině jsi moc nedával pozor, máš nějaký problém? Mně se můžeš svěřit," usmál se Lupin.

No to víš že jo, pomyslel si Severus. Ty bys byl ten poslední, komu bych se svěřoval se svými problémy.

„To je v pořádku, pane profesore," usmál se Severus a doufal, že ten úsměv nebyl moc falešný.

Ron s Hermionou na něho čekali před učebnou.

„Co ti Lupin chtěl?" zeptal se Ron.

„Prý se mám teď stavit za Brumbálem."

„Počkáme na tebe," usmála se na Severuse Hermiona.

Severus došel k chrliči, pověděl heslo a došel po zatočených schodech do Brumbálovy pracovny. Zaklepal.

„Dále," ozval se Brumbálův hlas.

„Zdravím, Severusi," pozdravil Brumbál Severuse, jakmile za sebou zavřel dveře.

„Děje se něco?"

„Ano, Severusi... tak trochu."

„A co se stalo?"

„Víte, jak jste se s Harrym přemístil do minulosti, tak se stala menší nehoda. Ne, nelekejte se, Severusi, není to nic negativního."

„Říkal jste, že tento obraceč času nijak minulost nemění!"

„Mýlil jsem se, Severusi. Jedna věc se změnila. Ale bohužel vám to zatím nemohu říct."