The story

kapitola 11.

Malá holčička v modrých šatečkách se prosebně dívala na svého nerozlučného kamaráda. Na zádech měl obrovská křídla. ,,Olivele, plosím. Já ci lítat. Ci být andílek jako ty." Přemlouvala ho dlouho, už několik dní, a on nakonec nevydržel pohled těch smutných oříškových očí. ,,Ale musíš mít šálu. Bude tam foukat." Usmál se a za chvíli se objevil obrovský úsměv i na tváři Lucinky. Objala ho kolem nohy, protože byl na ni příliš vysoký, vzal ji za ruce a vytáhl ji do svého náručí. Takhle vyšli společně na balkón a Lucinka obdivně sledovala, jak roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Začala křičet radostí, líbilo se mu její nadšení. Kroutila sebou, aby viděla všechno. Začínalo být pro něho těžké ji udržet, ale nemohl ten let, po kterém tak dlouho toužila, ukončit tak brzy. Zrovna letěli nad parkem, když...

... mu začala vyklouzávat z ruky. Za chvíli už padala dolů. A Oliver se snažil Lucku, co nejrychleji dohonit. Když dopadla a všimla si jí nějaká paní, musel Oliver zmizet.

*******************

,,Já jsem letěla. Ale pak mě Olivel pustil a já spadla."

,,Nejspíš lezla na strom a spadla. Utrpěla velký šok a ... víte, domníváme se, že by měla navštívit dětského psychologa."

A tak začala Lucka chodit k paní Hnemové. Nejdřív jen poslouchala její vyprávění o Oliverovi, ale později jí začala říkat, že andělé neexistují, že to si jen její mozek vymyslel a další kecy. Lucka se stáhla do sebe, a když půl roku na to, nastoupila do první třídy, začal se objevovat její panický strach z lidí a společnosti.