Lucka se i s mamkou vracela domů. Seděla v autě a nepřítomně se dívala z okýnka. V hlavě jí zněly věty, které jim řekli v nemocnici: ,,Máte neobvyklý typ leukémie...Vše se vyvinulo příliš rychle...Je příliš malá šance na...Nevíme, kolik života Vám zbývá, ale smrt je v tomto případě nevyhnutelná...Možná máte měsíc, možná rok..."
Myslela na své dětství, na Olivera, na svoji rodinu, na své přátele, na svůj krátký a jen trochu naplněný život. Vynořila se jí jedna vzpomínka, která zapříčinila konec vídání se s Oliverem. Také zapříčinila její panický strach z lidí. ,,Je to víc jak deset let." pomyslela si a potom si Lucka zakázala na to myslet.
ČTEŠ
The story
Kısa HikayePo posledních slovech, možná něco pokračuje nebo se celý její život zhroutí, ale on musí pokračovat ve své cestě i bez ní.
