Běžný školní den. Nic nového. Žádný zázrak se nestal. Pronikavé pohrdavé pohledy, nepříjemně dráždivý šepot, pomluvy a spousty nafoukaných slečinek. Valentine se zdálo, že den utíká pomaleji než jindy. Možná to bylo proto, že dnes odpoledne se hodlala zastavit s Lunarem v parku. Třeba ho tam potká...! Nevěděla, kdo to je, ale i tak ho chtěla znovu vidět. Věděla, že nebude schopná navázat konverzaci, ale aspoň vědomí o jeho existenci... to, že je tu někdo podobný... stačilo to. Prozatím určitě.
Protože bylo Val jasné, že jakákoli její chyba bude pro ostatní jen dalším důvodem se jí smát, snažila se tentokrát dávat pozor. Všechny její myšlenky však směřovaly zpátky k 'němu', a to se mohla snažit jak chtěla. Pokoušela se dostat ho z hlavy, ale nešlo to. Musela na něj pořád myslet. Odkud je? Kde bydlí? Na jakou chodí školu? Jaktože jsem ho ješte nikdy předtím neviděla?
Hned jak se dostala domů a vyhnula se jednomu letícímu talíři, kterým zrovna mrštil jeden z jejích povedených rodičů, hned zase pádila ven. Ne však sama, s Lunarem. Lunar měl procházky rád, takže mu vůbec nevadilo, že s Valentine jde ven hned po škole. Většinou chodívali později, ale Val nemohla vědět, zda už tam hoch náhodou později nebude. Vlastně nevěděla vůbec nic.
Měla v plánu se sem k večeru ještě jednou vrátit. Třeba ho potká, kdo ví...
Rychlým krokem došli k parku. Protože Val zvolila zkratku, dorazili na opačný konec. Dívka přelezla plot, kterým byl park ohraničený a Lunar jej přeskočil. Pak spěchali ke svému obvyklému místu.
Lunarovi ještě nedocházelo, že to není hra, ale že Valentine touží po neznámém chlapci, chce ho znovu vidět. Myslel, že to všechno dělá jen ze srandy. Chodí zkratkami, častěji ho venčí, popobíhá, jako by někam neustále nestíhala... Zatím nechápal, že se jeho panička pomalu, ale jistě zamilovává...
V parku zůstali déle než obvykle. O dost déle. A to se poznalo tak, že už i rodiče se po Val začali shánět. Většinou časy dodržovala, a oni se tak nestarali. Ale tentokrát, když už to bylo divné i jim, se musela zdržet o hodně.
"Mami?"
"Kde se couráš?"
"Jsem v parku s Lunarem..."
"Mazej domů, už jsi tam snad dost dlouho...?!"
"Jo."
Valentine mobil schovala do kapsy a zacvakla vodítko k Lunarově obojku. "Tak jdeme...," promluvila k němu trochu sklesle. Pes natočil hlavu na stranu, střihnul ušima, a hodil po své paničce tázavý pohled. Pousmála se a pohladila ho po hlavě. Vždyť se taky říká, pes, nejlepší přítel člověka, blesklo jí hlavou a ona nemohla nesouhlasit. Vždyť to byl Lunar, s kým se mohla vždycky pomazlit a kdo jejím dlouhým zpovědím vždycky trpělivě naslouchal, byť možná nerozuměl každému slovu. Posmutněla, když si uvědomila fakt, že Lunar tu nebude navždy a odejde z tohoto světa pravděpodobně o dost dříve, než ona sama.
Doma byl zvláštní klid. Jako ticho před bouří. Nepadaly nadávky a rodiče na sebe nekřičeli. Netřískali s nádobím. Každý byl v jiném pokoji. Nemluvili spolu. A Valentine se v tom klidu, v tom klidu, který si tolik přála, necítila ani trochu dobře. Došly jim snad talíře? napadlo jí a sama se v duchu pousmála nad vlastní humornou poznámkou. Podívala se na Lunara. Pes už si na každodenní hluk zvyknul a tohle pro něj rovněž nebylo přirozené. Ani trochu se jim to nelíbilo. Co se děje?
===================================
Ey there, další kapitola je tady c:
Tahle věnovaná emogothicgirl , protože.. prostě jo ^^ <;
Snad se bude líbit & klasicky; votes, přečtení, komentáře, sdílení... všechno mě potěší ^^
Měla jsem v plánu tohle vydat až zítra, ale... ono už skoro zítra je, tak co xD
,,Beky
ČTEŠ
Alex a Valentine
Teen Fiction"Už jsem si ani nemyslela, že najdu někoho podobného..." "Ani já ne." Valentine je jiná než ostatní dívky v její škole, což jí znesnadňuje hledání přátel. Když při něčem tak obyčejném, jako je rutinní procházka se psem, potká někoho, kdo jí rozumí...
