The Miraculous Dead

1

Nejdříve, pokud si někdo nepřečetl popis:

!!NEVHODNÉ PRO SLABÉ POVAHY A MENŠÍ DĚTI!!

🚨BYLI JSTE VAROVÁNI🚨

,,Mami! Musíme jít!" Já s tátou jsme už stáli u dveří, máma ještě něco sháněla, neměla jsem tucha, co hledá. Šlo nám o život, hrozně jsem se bála, vždyť všude kolem byli zombie a pohybovali se za každým živím tvorem. Nejraději bych se proměnila v Berušku a odskákala k Adrienovi sama, ale nemohla jsem tu rodiče nechat. Ano, můj kluk snů nás pozval do jeho vily, protože má velké zabezpečení a je malá pravděpodobnost, že se tam vyskytnou zombie. Je mi ho líto, jeho otec Gabriel Agreste umřel hned jak to začalo a on zůstal sám.

Máma se vrátila a v ruce držela album, tak tohle hledala. Neměla jsem jí za zlé, že se s tím zdržovala, každý potřeboval něco, co ho udrží při životě, u mě to byla Tikky, možná nebyl dobrý nápad se upnout na živého tvora, ale mně to jaksi nevadilo.

Všichni jsme se zhluboka nadechli a táta otevřel dveře, pár mrtváků se tu potulovalo, ale byli od nás dost daleko, aby nás nevycítili. Snažila jsem se být bezcitná vůči těmhle věcem, ale nešlo to, vždy se mi navalilo, když jsem je viděla a teď to nebylo výjimkou. Táta nám pokynul, abysme šli vpřed. Všichni jsme šli a dělali jakoby nic, věděli jsme, že jak vypadáme je jedno, hlavní byl pach a ten se nám skrýt nedaří. Přešli jsme přes přechod, i když auta nejezdila a semafory nefungovaly, byl to zvyk. Ocitli jsme se u školy, když se k nám vydali asi dva mrtváci. Všichni jsme vytáhli nože, ale táta je oba dva s hravou silou zabil. Znovu se mi navalilo, i když jsem se snažila skrývat strach, moje dávící reflexy to nezvládaly. Naše kroky byly hlasité, nebyla jsem zvyklá, že v Paříži bylo tak prázdno a ticho. Cestou nám do cesty vběhli asi tři mrtváci, ale ti skončili hned na zemi.

Byli jsem dva domy od Adriena, když se na nás vrhla skupinka. Asi něco kolem patnácti. Nemohla jsem popřít svůj strach, roztřásly se mi ruce. Co když to nepřežiju? Do úst se mi nalila hnusná tekutina, když jsem mezi tou skupinkou spatřila pana Agresta a paní Cèsairovou, chudák Alya, nevěděla jsem, že její máma zemřela. Je Alya vůbec pořád naživu?! Popadla mě panika. Skupinka nás obklíčila a nebylo cesty ven. Nikdo ani nepípl, mohli jsme přilákat další. Vzala jsem si nůž a jednoho z nich bodla do hlavy a ten se skácel na zem. Musela jsem si napočítat do tří, abych se nepoblila. Vrhl se na mě další, u kterého jsem provedla stejný proces. Mrtváků přibívalo, lákal je sem boj. Polkla jsem, jak tohle bez Berušky zvládnu? Zabila jsem další dva.
,,Marinette?" Máma mi dala ruku na rameno.
,,Ano?" zeptala jsem se a odhrnula si spocený pramen vlasů za ucho. Strčila mi do rukou album.
,,Miluju tě." Dřív než jsem stihla něco udělat se nechala kousnout. Nevěděla jsem, co dělat. Zabili mi mámu! Jak jsem to mohla dopustit! Všichni se vrhli k mámě a začali jí okusovat.  
,,Mami!" Táta mě popadl do náruče a běžel k Adrienovu domu. Dveře se otevřely a my byli vevnitř.

Ano, nechci, aby mi tady někdo psal, že se to podobá na The Walking Dead. Máte pravdu, hlavní myšlenka proudí odtud, nepopírám, že někdy možná bude stejný děj, ale po většinu času ne. Přišlo mi zajímavé spojit seriál pro malé děti se seriálem pro starší.

Tak se mějte! Zdraví Adrienette po zpátku!