Lži, polopravdy a krutá realita

Ti jednorožci na záhlaví se vážně povedli

A s nadpisem musím víceméně souhlasit, navíc to krásně sedí k mému dnešnímu tématu, první kapitole, chcete-li a také jakýmsi hlubším rozborem tohoto webu. Upřímně, měl jsem s ním zkušenosti již dříve, toužil jsem jednou psát velkolepé příběhy a hned po registraci zde jsem prostě pochopil, že tady to fungovat nebude.

Upřímně, ono to nikde fungovat nebude, ale zde ještě o to více, neboť nemůžete si prostě dát na profilovku černocha a očekávat, že vás někdo bude číst. Čehož si zdejší komunita očividně všimla a proto nejenže na jejich profilových obrázcích obvykle nenajdete člověka negroidního typu, ale je zde poznat, že profilovým obrázkům a vlastním fotkám jistě dali tu největší práci.

A vlastně taky jedinou, že. Obvykle se to stává a stupňuje se to. Základem je příběh, o tom žádná. V každém bude figurovat jiná postava, nicméně sečteno podtrženo, lišit se od sebe budou jen délkou vlasů, jejich barvou a případně i jménem, které se pohybuje v různých mezích mezi Suzy, Elizabethou, Anny a Nikolou. Co se týče klučičích jmen, jejich šampionem je Sebastian, jméno natolik rozšířené, že si dost často tyto Sebastiany slučuji v jednoho a píšu pak pisálkům do komentářů, jakou mají úžasně laděnou, schizofrenickou povídku.

Vzhledem však k tomu, že valná většina začínajících autorek nezná toto slovíčko, dochází často k omylu a já navíc nestíhám odpovědět, neboť toto píše více autorek ve stejnou dobu a já mám pocit, že díky tomu také propadnu schizofrenii.

A teď ještě jednou, stručně pro zopakování. Jádro této stránky tvoří nedozrálé ručky mladých spisovatelů a ještě častěji spisovatelek, které se po zhlédnutí Harryho Pottera rozhodly napsat fan-fiction o tom, jak Hermiona začne chodit s Dracem, protože se jim líbí herec, ačkoliv vůbec nepostřehly jeho roli v příběhu. Oukej, toto je jen jeden příklad z mnoha a ne vždy napíšou úplný brak, v mnoha případech však byla jediná knížka, co kdy četly ta stará leporela o krtečkovi a povídky vypadají přesně tak, jakým stylem jsou tyto knihy psány, tedy až na změnu postav, prostředí, zhoršení kvality a přidání důležitých dialogů, které jsou vedeny na úrovni, na kterou by neklesly ani texty S. Meyerové.

Můžeme se těmto dětem smát, můžeme brečet, ať už smíchy či lítostí nad lidským pokolením, pravda je však taková, že tito nedozrálí spisovatelé mají být podporováni. Jakkoliv to zní ujetě, nechci tím říct, že je musíme vychvalovat do nebes, říkat, jak nám je postava Suzy sympatická, ačkoliv o ní zatím víme jen to, že má dlouhý blond vlasy až po prdel a jejím životním stylem je sbalit krásného kluka Sebastiana. A tímto vlastně kapitola končí, shrnuta dvěma jednoduchými větami typu: Blond vlasy až po prdel a Stíhačka Sebastiana. Jakmile ponoříme hlavu do svěcené vody v domnění, že toto může být jen dílem ďábla, začneme uvažovat racionálně a začneme s podporou. Ne však takovou, kde postavu a (nulový) děj do nebes vychválíme, jako ostatní čtenářky jejího věku, avšak podporu přiměřenou reakci rozumných lidských bytostí po kontaktu s tímto sajrajtem. Stačí upozornit na chybu, ne na ty pravopisné, ty musí vypilovat sám, ale spíše udělit rady v rámci jejího slohového útvaru, už jen proto, aby se dal alespoň číst.

Existuje nespočet reakcí, které lze shrnout do dvou kategorií. Ta první totálně seřve nemístný komentář, s důrazem na to, že její dílo je Kniha knih a záhy bude čtenější, nežli třeba dílo indického Vátsjájamy. Touto reakcí se není nutno zabývat, autorka sama ukázala své myšlenkové pochody, odpovídající jejímu věku, nemá tedy smysl nic řešit.

Když však odpovídající poděkuje, zeptá se na další chyby a slíbí, že se dle nich začne řídit, přičemž třeba pošle i nějakou pěknou emoji :* je vyhráno a máme zde možnou nadějnou spisovatelku. Poučí li se z chyb samozřejmě.

Každý zde začínající autor pevně věří, že jeho dílo je jedinečné. Vytvoří si postavu, o níž si myslí, že ji ještě nikdo nenapsal a pokusí se svět ohromit příběhem, dle ní naprosto originálním, přičemž má u sebe mobil a otevřenou knihu, kterou se snaží přepsat v co možná nejvíce originálním stylu. Chyba, za kterou se platí.

Ovšem vyčnívat v zástupu na oko stejných povídek, buď od té, nebo od té Nanynky se mi zdá obtížnější, než vypít na ex lahev Danielse. Každopádně, dokáže-li povídka ohromit a získat si příznivce, kteří ji čtou proto, že skutečně poznají kvalitu, je to zárukou toho, že je na krajíčku cestičky vedoucí po příkrých schodech do spisovatelského nebe, což se může zdát, že je sen většiny místních autorek.

A jen některým bych vzkázal piště dál, ostatním říkám jen to, že čas po večerníčku není vhodný na psaní jakýchkoli textů, které by později byly ku posměchu jisté nejmenované FB stránky...