Příběh z deníku | Martin Carev

Objev

Tahle část příběhu se odehrává v roce 2049:

Ahoj

Jmenuji se Amelie Carevová. Je mi 25 a právě jedu do našeho starého baráčku. Poslala mě tam mamka. Dávala mi přesné instrukce:
"Takže broučku, vylezeš po žebříku na půdu tam v takové  menší kovové krabičce najdeš, co hledáš"
Obrátila jsem oči v sloup a uvědomila si, kolik takových krabic tam asi bude.

Tak a teď tu stojím. Je tu spoustu prachu a nepořádku. "Ale já se nevzdám." problesklo mi v hlavě a já začala hledat.

Asi se ptáte co vlastně..No tak abych to nějak zkrátila..Nikdy jsem z našich nedostala, jak se poznali. Vždy když jsem byla malá jsme po tom toužila.

Tak a teď je teď a já tu stojím před hromadou nepořádku a asi tak tunou prachu a někde tady hledám odpověď, na mě tak dlouho nezodpovězenou otázku.

Mezitím co marně patrám o něco zákopnu, a padnu na zem."Do prdele" zakřičím přes celou půdu a pomalu a vlastně docela neochotně vztávám. Rozhlédnu se po místnosti a hlasitě si povzdechnu. Když v tom si uvědomím o co jsem zakopla. "Anoo, krabička" zvolám a hned se k oné krabičce ženu. Otevřu ji a ...
tam...leží...ten..deník. Pomalu pro něj sahám. Když se má ruka dotkne obalu, rychle deník vezmu a začnu listovat..a zjišťuju..že deník , je k mojí smůle... prázdný. Hodím ho zpátky do krabičky a svalím se na opodál stojící křeslo. Dosednu a z křesla vyletí kouř prachu. Povzdechnu si a najednou..křup-křup a bum. Křeslo i se mnou leží na zemi. Hlasitě zakřičím a pak jenom smutně vzdechnu. Když, dnes už podruhé, vztávám otočím se na to tupé křeslo..a tam v tom dřevě a látce leží krabička. Mírně se usměji a ke krabičce se nakláním, ale ještě než ji otevřu přemýšlím..proč mi mamka neřekla že deník schovala právě sem - myslím že ona už to sama neví. Pomyslela jsem si a teď již otevírala krabičku.

Jako první na mě vyskočila fotka mamky a taťky když byly mladí. Byli tak krásný pár. Ale teď již mé oči směřovali k deníku položenému na dně krabičky. Má ruka se po něm vztáhla a já ho rychle prolistovala. Deník byl konečně plný. Usmála jsem se a došla na začátek deníku..a poté hledala místo kde by se mi v klidu četlo. A pak jsem si všimla dalšího křesílka. Hlasitě jsem se zasmála a šla se na něj posadit. První jsem však ozkoušela zda křesílko drží. A pak už se jen pohodlně usadím a najedu na první stranu:

24.5.2017

Tak jo tohle je konec první části. Jenom pro info. má první funfiction. Omluvte mě prosím za chyby. Zatím to moc na Martina nevypadá ale nechtěla jsem začít klasicky. "Crr..zvoní budík". :D Doufám že chápete. Tahle část je trochu kratší jelikož zbytek se bude odehrávat nějak jinak...teda spíš někdy jindy.

No nic nebudu vám napovídat..budu ráda za hvězdičku, koment a sledování.

Děkuju moc za přečtení.<3

Lenka