Příběh z deníku | Martin Carev

Děti.

Z pohledu Martina:
Byl jsem na sebe naštvaný. Proč jsem jenom odešel. Je tak milá a krásná.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo zaklepání. Byla to sestra která nám přivezla oběd.

"Jméno prosím ?" zeptala se Kláry.

"Martenzová. Klára Martenzová" řekla a sestra jí dala oběd.
Poté se přesunula ke mně. "A vaše jméno?"
"Martin Carev" řekl jsem a odkašlal si.

"Ták tady to máte. Dobrou chuť" řekla a odešla.
Podíval jsem se na Kláru. Ta zřejmě ucítila můj pohled a prudce se otočila. Dívali jsme se z očí do očí. Cítil jsem jak rudnu. Mohl bych se na-ni dívat pořád, ale nakonec jsem to byl já, kdo odtrhl pohled a dál si hleděl svého jídla. Neměl jsem chuť ale dost jsem zhubl takže to potřebuju nabrat zpátky.

Z pohledu Kláry:

Před chvílí nám přinesli jídlo.Nevypadalo to zrovna vábně, ale sníst se to dalo. Poté jsem se otočila na Martina a naše pohledy se spojily. Měl tak krásné oči. On však po chvíli svůj pohled odtrh a dál se věnoval svému jídlu. Já jsem udělala totéž.
Když jsem dojedla, zazvonila jsem na sestru. Ta vzala tácek mně i Martinovi, který už taky dojedl.
Jakmike sestra odešla, někdo zaklepal.
"Dále" řekli jsme s Martinem s(z)borově a koukli se na sebe.
Mírně jsem se usmála a poté již do dveří vtrhli moji rodiče. Dořítili se k posteli a hned se mě začali ptát.

"Ahoj zlatíčko jak se máš? A vaří ti tu dobře ? Takdyž jsem ti tady přinesla nějaké ovoce, zeleninu a taky sušenky." řekla mamka a všechny tyhle věci začala vyndávat na stůl. Poté se otočila kolem sebe a zastavila se u Martina, který si zrovna četl.
"Dobrý den" řekl Martin.
"Dobrý den" řekla mamka.
"Joo..chtěla bych vám představit Martina."
"Martine, tohle jsou mí rodiče.
Mami, tati..tohle je Martin."
řekla jsem rychle. Mezitím si Martin stoupnul a šel pomalu k mým rodičům.

"Martin Carev" řekl Martin a natáhl k mamce ruku.
"Lucie Martenzová" řekla mamka.

"Martin Carev" řekl a opět natáhl ruku, ale tentokrát k taťkovi.
"Lukáš Martenz" řekl taťka.

Martin se na oba usmál a šel si opět lehnout.
"Lásko..dojdi prosím do auta. Nechala jsem tam tu tašku. Díky." řekla mamka a taťka odešel.
Mamka se ke mě naklonila, a potichu řekla:
"Ten chlapec je moc mílý a hezký."
"Mmm"řekla jsem a hodila očko na Martina. Ten se sice díval do knížky, ale usmíval se u toho jako blbec. Poznala jsem že to slyšel. Mezitím dorazil taťka a dal mamce tašku. V ní byly nějaké sladkosti.
Ještě chvíli jsme si povídali, ale potom už naši museli domů. Rozloučili jsme se a jakmile zaklaply dveře, oddychla jsem si. Konečně klid. Otočila jsem se a sáhla do tašky pro mobil. Jakmile jsem se otočila zpátky, hrozně jsem se lekla. U postele seděl Martin a opět se usmíval jako idiot.
"Tak já jsem hezký a milí jo" řekl Martin a zasmál se. Já jsem hrozně zrudla.
"Aa..ll.e j..á.." koktala jsem.
"Ne nemusíš nic říkat. Já vím že jsem dokonalý."
"No jasně..tak to dokaž" odpověděla jsem.
"Tak ..podívej se na to.." řekl, otočil se ke mně zády a začal pochodovat po místnosti.
"Jsem krásný, užasný,..začal vyjmenovávat Martin. Já pomalu vstala a vzala do zdravé ruky polštář.
"Martine ?" zavolala jsem na něj, mezitím co on stále vyjmenovával svoji dokonalost. "An..n?" začal Martin ale mezitím mu přistál na obličeji polštář. Začala jsem se smát. Ten jeho výraz.
"Tak to ne Martenzová" řekl Martin a začal mě bouchat polštářem. Samozřejmě opatrně, aby mě netrefil do té ruky. Takhle jsme se mlátili tak dvě minuty, když v tom do pokoje vběhla sestra. Když nás uviděla, měla ve tváři spoustu výrazů.
Naštvaný, překvapený, ale zároveň se chtěla začít smát.
"Co to tady provádíte?" zeptala se.
"Polštářová bitva" odvětil Martin a bouchnul mě po hlavě. Já samozřejmě nezůstala pozadu, a bouchla ho také.