Příběh z deníku | Martin Carev

Sen a miluju ji ?

Pohled Martina:
Jel jsem v autě a vedle mně seděla Mia a hladila si bříško. Tam leželo naše dítě. Vjel jsem na křižovatku. Měli jsme zelenou a tak jsem mírně stlačil pedál určující rychlost a rozjel se. Najednou se z boku vyřítil náklaďák. Můj pohled se spojil s Miou. V očích se jí leskla jediná slza, která však nestačila stéct a uvízla na krajíčku jejího tmavě hnědého oka. Natáhl jsem k ní ruku a dotkl se jejích prstů. Poté jsem ucítil prudký náraz a najednou tma.
Trhnul jsem sebou. Byl jsem hrozně spocený. Rozhlédl jsem se po pokoji. Všude bylo ticho. A tak jsem rychle zavřel svá těžká víčka a pomalu usínal.
Opět se mi zdál sen.
Ocitl jsem se v krásně zařízené místnosti. Uprostřed byl krb ze kterého šlehaly plameny, které vydávaly příjemné teplo. Po celé místnosti byl rozmístěn dřevěný nábytek který celému prostoru přidával na útulnosti. V rohu místnosti seděla na starém houpacím křesle Mia. Seděla, a poklidně se usmívala.

"Mio" řekl jsem nahlas s úsměvem na rtech. Byl jsem tak rád že je v pořádku.

"Ahoj Martine.
Moc mi chybíš. A jí také." řekla smutně.

"Jí ?"

"Ano, tvojí dceři. Je moc krásná."

"A mohl bych ji vi.. ?"

"Ne Martine mám málo času."

"Pojď za mnou." řekla Mia rychle.

Chvíli jsem váhal zda opravdu udělat krok a posunout se tak blíž k dívce kterou jsem tolik miloval. Moje nohy učinily rozhodnutí za mně a najednou jsem se ocitl přímo před ní. Vypadala pořád stejně krásně. Usmívala se. Najednou však její tvář zvážněla. A její bílá křehká ruka ukázala na rámeček na zdi. Posunul jsem se blíž, abych lépe viděl. Moje oči z(s)patřily něco co nečekaly. V tmavě hnědém rámečku byla umístěna fotografie mé nové kamarádky. Kláry. Mia začala mluvit.

"Je moc krásná. A taky moc hodná."

"Jo, je moc fajn."

"Martine, nebraň se tomu co cítíš. Já tady nikdy nebudu. Nesmíš ji nechat odejít." řekla naprosto vážně. Na chvíli jsem se zamyslel. Možná že ji mám opravdu rád ale nevím jestli dokážu zapomenout na Miu a moji dceru.

"Martine." vyrušila mně z mého krátkého přemýšlení Mia.

"Musím jít. Naše dítě mně volá." dořekla a já uslyšel děcký pláč.

"Mio počkej. Nedokážu na vás zapomenout. Nedokážu někoho znovu milovat."

"Tak nezapomeň ale vzpomínej. My tady s tebou budeme navždy.

Miluješ ji Martine. Tam někde v hlouby." řekla a já se znova zamyslel. Možná měla pravdu. Možná jsem se opravdu zamiloval.

"Sbohem Martine." řekla Mia a smutně se na mně podívala.
Zase. Zase jsem viděl tu slzu v jejích krásných očích. Tentokrát však nezůstala skryta v koutku, ale pomalu se kutálela po jejím hebkém obličeji a nakonec dopadla na zem.

"Miluju tě." zakřičel jsem jí do zad. Nezastavila se. Neotočila se. Kráčela dál ve směru pláče, který se rozléhal po celé místnosti. Pláč dítěte. Mojí dcery.

Probudil jsem se s smutným pocitem a hořkosti v puse.
Rychle jsem vstal z té příjemně vyhřáté postele a své kroky směřoval k té osobě, do které jsem se zvládl za pár hodin zamilovat. Sedl jsem si k její posteli na židli. Oči měla zavřené a pravidelně oddychovala. Díval jsem se na ni. Její obličej osvětloval měsíc procházející skrz mezeru mezi žaluziemi. Je krásná. Ale trochu jinak než Mia, je tak zajímavě krásná. Opět jsem se zamyslel. Nevím jestli dokážu Kláru milovat aspoň tolik, jako Miu. Nikdo ji už nenahradí. Najdnou se z mých očí začaly kutálet slzy. Teplé,slané slzy. Poprvé jsem od té nehody brečel. Nechtěl jsem, ale mé myšlenky se neustále vraceli k Mie.