Můj neobyčejný život/ w. Vadim T. + MenT, Kovy and Jmenuji se Martin.

Moje stěhování

Tak a dnešním dnem to všechno začne.... Nevím na co myslet dřív. Mám tady sice kamarády, ale zároveň jsem zvědavá jak vůbec Kladno vypadá. Spoustu myšlenek v mé hlavě, které ani nedávají pro někoho smysl. To jsem celá já...

"Lenny, rychle nebo to nestihneš do školy !!!" odsekl mne z mého myšlení táta a já sebou mírně cukla. 

"No jo, vždyť už jdu..."  otráveně jsem mu odpověděla. Jak jinak přeci, když jste v 'mírné pubertě'. 

Sešla jsem schody a zavolala nejlepší kamarádce, která mi samozřejmě také bude nejvíc chybět, Dany jestli můžeme vyrazit. 

"Ahoj Dany, tak co. Můžem??" pozdravila jsem jí do telefonu.

"Jasný holka, jsem tam jak na koni." odpověděla nadšeně Dany.

" Tak jo čekám tě tak...hm... za pět minut!" provokovala jsem Dany.

"Budu tam už za 3!" přijímala moji výzvu.  

Z jejích 3 minut už bylo ve skutečnosti 15 minut a proto jsme se zpožděním utíkaly do školy kde už ostatní seděli v lavicích a poslouchali výklad naší paní učitelky. Já vnímala asi jen na 5 minut výkladu a pak jsem vypnula do mých myšlenek o stěhování. 

Všichni mí spolužáci mi daly šátek s podpisem všech ze třídy na památku a od paní učitelky fotku s popiskem: 'Nezapomeň nás brzy navštívit'. Samozřejmě, že jsem dárky přijímula a pořádně se rozloučila se všemi spolužáky. Samozřejmě nechyběly slzy, hlavně u holek.

Po škole jsem se domlouvala s Dany, že si uděláme menší rozlučku v cukrárně u nás na rohu ulice. V tu chvíli mi volal taťka, jestli jsem připravená na odjezd. 

"Tak co Lenny, připravená?" Budu tam tak za deset minut. Ještě musím něco vyřídit."

"Počkej, CO?? Já myslela, že jedeme až v 6?!."

"Nakonec mi volali, že se tam musíme stavit už v 5 tak je na čase vyrazit."

"To ne, ještě ne! Já se ještě pořádně nerozloučila s Dany!! Měli jsme v plánu jít do cukrárny a tam se rozloučit." smutně jsem zareagovala na tátovu novinku.

"Moc se omlouvám Lenny, ale nesmím je nechat čekat. S Dany se můžete potkat ještě několikrát za měsíc. Ještě jsme se nesbalili úplně, tak pojedeme do Olomouce ještě několikrát."

....Tak dobře teda. Jen přijeď před dům Dany, jo? Alespoň tam se stihneme rozloučit." pomalu mi stékali slzy po tvářích.

"Samozřejmě, jen si to užij!" povzbuzoval mě taťka.

Po pár minutách chůze s Dany, jsem si uvědomila že mi bude chybět ne jen ona ale i celá Olomouc včetně naší úžasné kašny, kde jsme si hrály s Deny v jednom kuse. Jak jsme se procházely ulicí kde byla naše dřívější škola, kam jsme chodily s Deny..... Všechno mi bude chybět.

"Jsi v pořádku Lenny??" strachovala se o mě Dany.

"Jasný, jen si uvědomuju co všechno mi bude scházet..." smutně jsem se podívala na Dany.

"Však tohle není úplný konec. Vždyť se můžeme navštěvovat a můžeme si psát i dopisy jako za starých časů, kdy ještě nebyly telefony. No a když o tom tak přemýšlím tak i naše technologie posunula tak máme i Facebook a Whatsapp, takže máme spoustu možností jak si psát!!" povzbuzovala mě Dany, když v tom se jí v očích objevily náznaky slz, které už zanedlouho stékaly i po tvářích.

"Copak je Dany?? Neplakej já už nebudu smutná... dala jsi mi už i naději, že to nebude tak strašné. Tak prosím nezačínej taky plakat. Ty jsi tady ta silnější...." Snažila jsem se zlepšit jí náladu, ale moc mi do smíchu nebylo tak to bylo těžké i pro mě.

"Vždyť já vím, jen jsem si představovala, že už tě nebudu potkávat v ulicích. Už nebudeme chodit spolu do obchodu. A to nejhorší, že už nebude naše výprava za roztomilými kluky po městě. To bylo nejlepší...." vzpomínala Dany.

"Já vím.... Budeš mi moc chybět Dany...." 

Než jsem to dořekla, už na mě troubil taťka jako náznak že si mám nastoupit. Rychle jsem se objala s Dany a se slzami v očích běžela k autu. Když jsme odjížděli, ještě naposledy jsem zamávala na rozloučenou a už mi nezbývalo nic jiného než čekat, jak to půjde dál.

Během jízd jsme si s taťkou povídali o našem novém bytu a jak daleko to bude k mé nové škole. Pro mě to bude hodně těžké protože jsem ještě nedodělala 3. ročník, tak musím začít na nové škole ještě třeťákem.

Jelikož je Zima, přesně 23 Února, tak se stmívalo trochu rychleji než během Jara nebo Léta. Taťka musel dávat velký pozor na cestu, ale přece jenom i já měla potíže se zaostřováním a když má taťka brýle, tak klobouk dolů. Najednou jsme slyšely něco jako podivný křik. Jeli jsme kolem lesa tak to bylo ještě víc strašidelnější. V mžiku se něco objevilo před námi na cestě, vyděsilo nás to a taťka dostal smyk a pak už byla jen tma.....

Děkuji moc moc za přečtení prvního dílu mé první povídky. Jdu na to pomaleji, ale věřte že bude v příštích dílech na co se těšit. :) :D Ráda budu za rady v komentářích a samozřejmě Lajky!! Mějte se krásně a pište co vás bude zajímat do komentářů Ahojky!!!!