Xena the Warrior Princess - CZ Fan Fikce

Už nevěřím na pohádky

Procházela jsem se po louce nedaleko mé vesnice -   Amphipolisu. Bylo časně ráno celá vesnice ještě spala. Společně s mými dvěma bratry Lyceem a Torisem a otcem jsme bydleli v malém domku na okraji vesnice. Otec zemřel   když mi bylo pět. Teď je mi šestnáct a moje matka se už nemůže dočkat až mě vdá za nějakého boháče  a já konečně půjdu z domu. Nikdy jsme se neměly moc v lásce takže jsem dokonce i ráda, že se zbavím jejich neustálých řečí co se sluší a nesluší na mladou řeckou dívku jako jsem já. V době ve které žiji převládá všeobecné mínění o tom, že ženská patří do kuchyně má se starat o domácnost, rodit a vychovávat děti a pokud možno být svému manželovi povolná kdykoliv si pán tvorstva zamane. Nosit útlé strohé šaty a příliš se neprojevovat.  Zkrátka jedna vyhlídka příjemnější než druhá. Nějak jsem se nebyla schopná smířit ani s jednou variantou. Stále jsem matce vzdorovala. Místo šatů jsem nosila oblečení mých bratrů a spíše než u plotny jsem dopoledne na poli cvičila údery s mečem, který kdysi patřil mému otci.

Přibližně před týdnem matce došla trpělivost a přislíbila mě Anterovi postaršímu šlechtici, který vlastnil nedalekou pevnost. Suma kterou za mně matce nabídl byla mimochodem nechutně tučná, ale myslím si, že mé matce stejně nejvíc záleželo na tom aby se mě zbavila. 

Dnes si pro mě přijede a odveze si mě na svůj hrad. Jako malá holka jsem si představovala svého prince na bílém koni asi tak jako většina dívek, ale v mých představách to bylo trochu odlišné od reality.  Vlastně docela dost. Chtěla bych být znova tím malým bezstarostným dítětem, které si hrálo od rána do večera jen hrálo. Dnes už nevěřím na pohádky.

 Pomalu jsem došla zpět k našemu domu a zamířila do stodoly abych pohladila to jediné stvoření, které tu pro mě bylo i ve chvílích kdy jsem si myslela, že už mě  hůř být nemůže. " Erate." promluvila jsem tiše a poplácala bílého hřebce po krku. Erata jsem našla před dvěma lety v lese byl zaklíněný do otěží a pokoušel vstát zřejmě ztratil jezdce a utekl z bitevní vřavy. Byl tehdy zraněný a řezník ho chtěl odvézt na jatka, ale mě se nakonec nějakým zázrakem podařilo přesvědčit matku,abych si ho mohla nechat. Nebyla z toho nadšená, ale nakonec souhlasila neodpustíce si komentář, že ta bestie stejně brzo pojde.

 " Ach Erate kdybys tak věděl... " 

Hřebec zafrkal a jemně se o mě otřel čumákem. Musela jsem se nad tím pousmát. 

"Princ z pohádky si pro mě asi nepřijede, ale bílý kůň by se našel že ?" 

Usmála jsem se na Erata a nasypala mu oves. Zdálo se to jako poměrně příjemná chvíle. Dokud jsem v dáli nezaslechla matčino hlasité lamentování.

"Xeno." Xeno !" "Kde je ta holka ?"

Povzdechla jsem a zavolala: "Ano." Už jdu!"