A do místnosti vstoupil on.
Moje srdce vynechalo úder. Můj tep se zvýšil a můj mozek přestával normálně fungovat, jelikož přede mnou stál on.
"Marcusi" vydechla jsem.
"Leno" vydechl pro změnu on.
Vydal se ke mě a sednul si na židli vedle mé posteli.
Chytnul mou ruku a začal mi po ní malovat prstem nějaké kruhy.
Hned se mi objevila husina. Bylo to divné, ale uklidňující. Koukala jsem se mu do očí. Byla jsem šíleně ráda že je tady.
Najednou jsem zapomněla na to jak jsem na něj byla naštvaná. Zapomněla jsem i na to že má přítelkyni. Zapomněla jsem na okolní svět a vnímala jsem jen jeho.
Začali mě štípat oči. Slzy.
"Nebreč" mírně se usmál a prstem mi setřel slzu která mi právě stekla po tváři.
"Co tu děláš? Jak víš že jsem tady?" zeptala jsem se ho.
"Řekla mi to Lisa, nezlob se na ní, to já jsem jí spíš donutil aby mi to řekla" sklonil hlavu.
"Popravdě jsem ráda že jsi tady" sklopila jsem zrak.
Něžně mě chytil za bradu a zvedl mi ji tak aby mi pěkně viděl do očí.
"A já jsem rád že jsi přežila"
