Girl who lives in secrets *(Avengers)* CZ

Pravda bolí

"To nelze odmítnout Starku." odpovídám s úsměvem. Přijde mi arogantní ale přesto sympatický. Je vlastně k popukání. To jak vystupuje, jak si věří.
Zamykám za sebou dveře a následuji ho až ke vchodu. Teda býval to vchod. Teď už jsou to jen vykopnuté dveře ležící na zemi vedle prahu a u nich se svíjí Ben.
"To ty?" seknu na něj pohledem. Prudce zavrtí hlavou a zpříma ukáže na Starka který se tváří jakoby nic.
"To si opravíte Starku"
"Zaplatím to."
"Ne, řekla jsem že to opravíte. Vlastníma rukama." dodávám a protahuji se kolem něj ven na schody. Tváří se zmateně, nebo snad zděšeně. U něj to nejde moc rozeznat. Obojí mě však nutí k úsměvu.
"Pojedem mým autem." promlouvá nakonec.
"Ke kavárně jsou to dva bloky. To dojdeme pěšky." namítám a postrkuji ho k chůzi.
"Dáme si kávu u mě. Mám lepší kávovar." oponuje se samolibým úšklebkem a otvírá mi dveře spolujezdce.
"Nepojedu vaším autem k vám domů. Zbláznil jste se?! Co kdyby jste mi už konečně prozradil co tady děláte? Co ode mě chcete?!" naštvalo mě to. A to dost. Zakládám si ruce na prsou a naznačuji pohledem že mě do toho auta nedonutí nastoupit.
"Je to osobní. Nemohli by jsme to vyřešit v soukromí?!"
"Máte pravdu, nemohli."
Chvíli mě jen zarytě pozoruje a nakonec otráveně vydechuje "Fajn"
Strká ruku do zadní kapsy a vytahuje z ní zažloutlou fotografii. Beze slov mi ji podává. Zatajuje se mi dech. Nohy jako bych měla z želatiny. Na té fotce jsem já jak jsem byla malá. Neviná a světa neznalá. Pohlcuje mě strach.
"Kde jste vzal tu fotografii?"
"Od vaší matky....teď už se mnou pojedete?"
"Mohl jste ji kdekoli ukrást..."
"A proč bych to dělal, hmm? Věřte mi, týká se to vašeho otce..."
"To je hloupost. Já nemám otce. Jsem ze zkumavky. Celý dětsví mi to děcka sousedů tloukli do hlavy. Abych náhodou nezapomněla, že oni jsou něco víc."
"A to že jste ze zkumavky vám řekl kdo?!" v jeho hlase jde znát neklid.
"Máma, kdo jiný... Ale jak říkám, věděli to všichni"
"Tak vám asi lhala...!" vyhrkává v rozhořčení "Víte proč to vím?! Můj otec totiž mojí mámě zahnul s vaší!" Na jeho očích je znát že již lituje toho co řekl. Zasáhlo mě to. To nepopřu.
"Promiňte že jsem to takhle podal, ale je to pravda. Prosím nastupte si." dodává již klidně vlídným hlasem.
Nohy se mi stále chvějí. Když znovu pokyne ke dveřím jeho vozu, po dlouhém sebe přesvědčování nakonec nasednu.
Co to proboha vyvádím.. pomyslím si. To přece nemůže být pravda..

Po dlouhé cestě zastavujeme před obrovskou věží s nápisem Stark.
To ale "vůbec" není egocentrické pomyslím si.Je pěkné si na obrovskou věž uprostřed města napsat svoje jméno. To je normální.
Stark mi otvírá dveře ale já o něj nezavadím ani pohledem. Je to hloupost. Nevím co tady vlastně dělám. Určitě si to celé vymyslel...ale vlastně proč?! Co by ho mohlo donutit k tomu aby si vymyslel takovou šílenou lež a sdělil ji právě mně?!
Vstupujeme do impozantního výtahu z mléčného skla. Připadám si tady jako slon v porcelánu.
Výtah se otevírá až v posledním patře. To co vidím mi doslova přilepuje nohy k podlaze. Celé zdi jsou prosklené. Na konci místnosti je obrovský bílý gauč a vedle něj mramorový stolík. Hned vedle blyštivého baru je neuvěřitelná obrazovka velká asi jako jedna celá stěna mého bytu. Nikdy jsem nic takového neviděla. Jsem zvyklá na úplné dno. Vždyť žiju v polorozpadlém bytě vedle feťáků, na víc prostě nemám peníze.
Bojím se vykročit z výtahu. Přimo před ním začíná koberec který se tváří jakoby donedávna měl páníčka a chodíval se venčit. Stark mě pobízí abych se šla posadit a tak si nakonec raději sundávám boty a odebírám se po špičkách ke gauči. Vidím jak mě pozoruje, div nevyprskne smíchy. Na moment mizí ve vedlejší místnosti a když se vrací nese dvě latté a pár obálek. Usedá vedle mě tak blízko až se musím o kousek posunout. Pokládá přede mě kávu i obálky.
"Měla by jste si to přečíst.." dodává a upíjí ze svého hrnku.
Beru do ruky dopis a po chvíli hltám každé slovo napsané na papíře. Je to mámino písmo, o tom žádná. Jakoby mi poskočilo srdce při slovech Miluji tě napsaných na konci papíru.
"Takže podle těch dopisů jste můj příbuzný?" ptám se opatrně. Najednou si nejsem jista ani vlastním jménem.
"Nevlastní bratr přesněji. A jedna třetina tohodle všeho je nejspíš vaše." odpovídá s úsměvem a teatrálně rozmáchne rukami kolem sebe.
"To nejde. Já nic nechci. Jsem ráda, že jsem vás poznala ale je toho na mě moc. Asi bych měla jít.." namítám a zvedám se neprodleně na nohy.
"Prosím nechoďte. Chtěl bych vás poznat. Jste to poslední co mi zbylo a přece se nemůžete vrátit do té díry ve které žijete..." vydechuje prosebně. Mluví jako úplně jiná osoba. Dost mě zaskočil. Vším.
"To opravdu nejde..."
"A co kdybych vás tady zaměstnal. Podle spisů jste výborný letec. Naprosto ideální pro StarkIndustries. A tím pádem tady můžete i bydlet, v přízemí jsou byty pro zaměstnance, třeba jenom dočasně než si za nový plat a dědictví najdete něco pořádného..." Těm jeho očím nejde říct ne, bratříčkovi. Neubraním se trochu začervenat. Tak moc mě tu chce. Před hodinou jsem byla pro něj cizí člověk. Nechápu to. Dneska už to ale pro mě není nic nového.
"To je přijatelná nabídka pane Starku." odpovídam nakonec.
"A už žádné vykání. Vždyť jsme koneckonců rodina. Jsem Tony."
Natahuje ke mně dlaň se spokojeným úsměvem. Vyhrál.
Má pevný stisk. Sebejistý, jak jinak. Bylo by divné kdyby ne.
"Jsme Melanie. Moc ráda tě poznávám."
"Budeš tedy v pokoji pro hosty, než se uvolní ten byt a zítra se domluvíne jak to bude s tou prací. Pošlu šoféra pro tvoje věci, můžeš se jít třeba osprchovat nebo něco. Musím si něco zařídit, ale budu potom v obýváku."
Přikyvuji a odcházím do pokoje. Jsem ráda že můžu zmizet z jeho rentgenového pohledu. Můžu se konečně přestat usmívat a pustit vztek z uzdy. Moje máma mi lhala. Celý můj život je založený na lži. Raději se upila než aby mi to musela vysvětlovat.
Howard Stark. Můj otec. Záletník který neudržel nádobíčko v kalhotách. Nikdy se nedozvěděl že existuju. Je to trochu přitažené za vlasy, ale i pravda je někdy šílenější než lež.
Pokoj je zařízený do blankytně modré a bílé. Je to nezvyklé po tom co jsem žila buď v oblkopení vojenské zelené nebo zažloutlé béžové na stěnách starého bytu.
Ten pokoj je úžasný. Jako vystřižený z katalogu. Na konci místnosti se lesknou kovové dveře. Otevíram je a nahlížím do černobílé koupelny. Téměř mi padá brada. Nevím jestli sním nebo bdím.
Svlékam ze sebe zapranou vojenskou bundu i černé tílko a legíny. Vklouzávam do sprchy. Teda aspoň myslím že je to sprcha. Je tu tolik tlačítek. Čistě náhodně mačkám jedno z nich když na mě najednou ze strany vystřikuje pára. Málem vylétám z kůže. Nakonec se mi nějak podaří se osprchovat a zabaluji se do voňavých bílých ručníků. Chystám se si zpátky obléct legíny a tílko když na mě vykukuje šatna. Nahlédnu dovnitř a z toho co vydím se málem vyvrátím. Tolik saténového prádla. Tolik košil. Triček a šatů.
Vybírám si to nejobyčenejší co najdu i když bych si ani to v životě nemohla dovolit.
Když se vrátím zpátky do obýváku čeká tu na mě už Tony.
"Takže šatnu si našla..." směje se
"Vypadá to že jsi vždycky připravený na dámskou návštěvu " poznamenám a sedám si vedle něj
"Odhalila jsi mě. Dáš si sklenku vína?"
"Ne děkuju, nepiju." odpovídám slabě. Pokaždé to zabolí.
"Máma že?!" ptá se tence. Připadá mi jakobych ho znala už roky.
"Potom co její přítel spáchal sebevraždu spadla do depresí. Nebrala prášky a pila. Vyhodili ji kvůli tomu z práce. Neměla peníze a tak pila ještě víc. Nenechala si ode mě pomoct. Jednou jsem byla na leteckém cvičení, když si mě zavolal velitel. Oznámil mi, že mámu ten den ráno našli mrtvou na záchodech místní putyky. Otrava alkoholem."
"To je mi líto. Vím jaké je to přijít o rodinu..."
"Teď jsi ale novou našel"