Girl who lives in secrets *(Avengers)* CZ

Odvrácená tvář

Místnost působí stísněně ikdyž je celá prosklená. Všichni postávají po stranách a povídají si, nebo si prostě jen hrajou se svým kladivem. Uprostřed je velký kulatý stůl, u kterého však sedí jediná osoba. Plavé vlasy mu padají na jednu stranu a on si je se zavřenýma očima prohrabuje. Všichni upírají svou pozornost na mě a na Hillovou, která mě popostrkuje dopředu. Jen on se ani nehne. Bez povšimnutí nových příchozích dál zamyšleně svírá v ruce pero a jemnými tahy cosi maluje do svého sešitku.
"Pilot Johnsonová se k vám dnes na misi připojí a bude vaší technickou podporou. A teď k tomu proč jsme zde. Prosím, aby jste se všichni posadili." poručí Fury, který se najednou objevuje přímo za mnou a pokyne ke stolu.
"Co dneska tak formálně Fury?" promlouvá žena s rudými vlasy v černé košili a kalhotech. Přísahám, že bych se na těch jejích podpatcích asi zabila.
Fury neodpoví a ani nehne brvou. Dál stojí se založenýma rukama na prsou přímo u hrany stolu.
Vystřídá se u mě asi pět lidí, aby mi mohli podat ruku a představit se. Tolik jmen a tváří, vždycky jsem je znala jenom pod jejich "přezdívkami". Nevím jak bych to jinak nazvala, než přezdívky. Ovšem až na Thora. Ten očividně přezdívku nepotřebuje...

Najednou se ten muž v bílé a dokonale nažehlené košili zvedá a přistupuje ke mně. Delší pramen plavých vlasů mu padá do těch modrých očí. Do těch, které si mě skoro ani nevšimly a teď mě tak pečlivě pozorují. Podává mi dlaň a já ji nervózně tisknu.
"Já-Já jsem Melanie."
Věnuje mi široký úsměv a pevný stisk.
"Já jsem Steve. Moc rád tě poznávám Melanie." říká a zvolna pokyne rukou,abych si sedla vedle něj. Mám pocit, jakoby mě polil horký pot, když mi posouvá židli, abych se mohla pohodlně usadit. Sedá si a zavírá svůj sešit. Stihla jsem si však povšimnout té kresby. Malý nevinný hoch držící k ruce zbraň smutně vzhlížící z papíru přímo na mě.
"Krásné kresby." podotknu "Většina lidí pravdu nemaluje. Tedy ne tu opravdovou"
"To jsou jen takové čmárence." odpovídá rozpačitě a strká si sešit do kapsy.
Už vím s kým mám tu čest.
Kapitán Amerika si znovu prohrabuje vlasy a mohutně se opírá. Nemůžu z něj spustit zrak. Bez toho sebejistého pohledu a štítu v ruce vypadá strašně zlomeně. Při každém nádechu se knoflíčky na jeho košili napínají a žalostně doufají, že ještě nepovolí. Já ale tak trochu doufám v opak.
Tony si nejspíš všímá jak ho pozoruji a tak do mě šťouchá ramenem. "Ať nám ho nevykoukáš." špitne mi do ucha. Nutí mě k úsměvu.

"Loki uprchl z vězení na Asgardu." promlouvá Fury a vrhá káravý pohled na Thora, jakoby za to mohl on.
"A také čirou náhodou včera přistálo na hranicích USA a Kanady neznámé vesmírné těleso nápadně se podobající 'slavným' kamenům nekonečna. Byli vyslány jednotky, které mají za úkol toto těleso bezpečně dopravit, zde do bezpečného úkrytu. Nechci aby se opakovalo to co minule s teseraktem a tak rada rozhodla že ten šutr pošleme tam odkud přišel. Tedy zpátky do vesmíru. Je pro nás větší hroznou než výhodou. Vy jste byli zde povoláni, aby jste zajistili, že se k tomu kameni nikdo nedostane. Tři z vás zde zůstanou a zbytek poputeje spolu s Thorem na Asgard najít Lokiho."

"Říkal jsem, že to zvládnu sám. Je to záležitost Asgardu ne Země. A navíc Loki s tím kamenem nejspíš nemá nic společného. Je to náhoda." odporuje Thor.
"Už jsem řekl. Lepší je katastrofám předcházet než je pak řešit. A váš bratr je katastrofa. A už ho mám doopravdy plné zuby..." Fury se s opovržením otáčí na patě a odchází z místnosti.
"Kdo zůstane?" ozve se tmavovlasý muž s tenkými brýlemi, myslím že je to Hulk- tedy Bruce.
"Vy, Nataša a Clint. Zbytek odchází." odpovídá Hillová a také se chystá k odchodu. Prudce vstávám a chytám ji za paži. "A co já?"
"Jak řekl Fury, dnes budete technickou podporou. Zůstanete zde na základně a budete kontrolovat aby se všichni vrátili v celku. V pořádku?!"
"Jistěže."

Všichni se zvedají ze židlí a s mrmláním se rozcházejí do různých dveří. Jako poslední zůstává Steve. "Můžu tě poprosit, já se tady ještě nevyznám..."
"Určitě. Doprovodím tě na ústředí."
"Děkuju moc"
"Maličkost."
Nechápu jak se tady můžou orientovat, vždyť jsou všechny ty chodby naprosto stejně temné a prázdné. A hlavně dlouhé.

Najednou mě cosi uvnitř popostrkuje, abych se zeptala. Nemůžu si prostě pomoci.
"Stalo se ti něco?" prolomuji ticho.
"Co prosím?"
"Poznám to na lidech. Když si s někým úsmíváš se jakoby se nic nestalo, ale když si myslíš že se nikdo nedívá tak se uzavřeš do sebe. Něco tě trápí..."
Udiveně na mě hledí a já si uvědomuji že mi najednou srdce buší rychleji.
"Díky, že se zajímáš-to se tady jen tak nevidí...ale je to celkem soukromá záležitost, takže se mi to nechce s někým řešit."
"Aha, promiň. To je v pořádku, vždyť mě prakticky ani neznáš."
Proč se mi tak šíleně potí ruce? pomyslím si.
"Tak se můžeme poznat. Až se vrátíme...můžeme třeba zajít na kávu?! Je tu automat na úžasně nechutnou kávu. Tu si prostě zamiluješ."
Tebe si zamiluju prolétne mi hlavou.
Dávám se do smíchu. Snaží se. Až mě to nutí se červenat.
"Moc ráda ji ochutnám. Už teď se nemůžu dočkat."
"Tak platí."