Silnější než smrt- jednodílovka

Silnější než smrt

Nervozně se podívala na ciferník kostela. Už tu čekala několik hodin. Samozřejmě tam mohla zůstat, ale nechtěla ovlivňovat jeho rozhodnutí. Její oči znovu vzhlédly k věži svatostánku. Bylo chvilku před jedenáctou a jí se v hlavě vybavila slova z její oblíbené básně.

Již jedenáctá odbila
a lampa ještě svítila.

Nikdy by jí nenapadlo, že se dostane do obdobné situace, ale teď tu stála a čekala na něj. Zhluboka se nadechla. Byly to již tři hodiny, dvacet pět minut a šestnáct sekund, co od něj odešla, aby si mohl vše promyslet. V tu chvíli nepochybovala o jeho rozhodnutí, ale když stále stála u svého studeného lože, tak ji napadlo, že si to snad rozmyslel. Mohl si to rozmyslet. Při tom pomyšlení jí spadl kámen ze srdce, ale také ji zalila vlna smutku. Byla ráda, že si to rozmyslel, protože to znamenalo, že si vybral život. A nedojde k zatracení. Někdo by se jí mohl smát, byla již přes rok odsouzena k tomu, aby se pohybovala ve světě duchů, mezi život a smrtí a stále věřila na nebe a peklo a očistec.

Ale přestože byla ráda za to, že si vybral život, bylo jí líto, že tu bude muset být bez něj.

Vzpomínala na první měsíc poté co umřela. Nejdříve tomu ani nemohla uvěřit, protože se zdálo, že se téměř nic nezměnilo. Uvěřila až ve chvíli, kdy zahlédla svoji babičku jak jí jde naproti, byla sice mladší a veselejší než jak si ji pamatovala, ale poznala ji. Společně zamířili na druhý břeh. Dosud ještě nenašla slova, kterými by to šlo popsat. Chvíli šly po silnici, než si uvědomila, že její nohy nedopadají na asfalt, který prostě zmizel a ona našlapovala na neprostupnou temnotu. V dálce před ní se rozzářilo jasné, ale neoslepující světlo, které se přibližovalo rychleji, než by mělo být možné. A pak tím světlem prošla. Kolem ní se nacházela velká louka posetá květy všech barev. Vše okolo bylo neskutečné, daleko opravdovější, než ve světě v kterém doposud žila.

Kolem ní se začali shromažďovat lidé, které znala, ale kteří již dávno umřeli. Nebyla společenská, takže těch lidí nebylo moc. Všichni ji radostně vítali mezi sebou a ona cítila, že je přesně tam kde má být. Chtěla tam zůstat celou svou duší, jenže něco ji táhlo dolů. Věděla, že nyní se ještě musí vrátit zpět.

Pohled na Marka tu první noc po její smrti byl hrozný. Seděl na lavičce před nemocnicí a koukal někam do dáli. Jeho oči- barvy nebe při bouři a vždy plné radosti- byly najednou bez života. Stála pár metrů od něj a smutně jej pozorovala. Sledovala jak za ním přisedají přátelé a snaží se jej utěšit, ale ani jednomu se to nepovedlo, jelikož ani jednoho z nich neviděl ani neslyšel.

Nakonec všichni odešly a nechali ho tam samotného. V tu chvíli si k němu přisedla a začala se s ním loučit a vysvětlovat mu, že ona je sice již po smrti, ale on může žít dál, znovu se zamilovat a být šťastný. Zdálo se, že ji slyší.

Když už svítalo tak se zvedl a pomalým krokem se vydal k řece.

Marie, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať-
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ-
bez něho však mě mrzí svět.

Ten den se poprvé pokusil o sebevraždu, ale jednomu čtyřicátníkovi se jej podařilo z vody vylovit. Čtrnáct dní po této nehodě s ním byla na každém kroku, než se rozhodla jej znovu opustit. V tu chvíli zjistila, že je k němu připoutána. Stejně jak jsou některé duše připoutány k místu, kde zemřeli či kde žili byla ona připoutána k Markovi a nemohla jej opustit dokud se on nerozhodl s ji nechat jít.

Podruhé se zkusil zabít na jejich výročí, necelá dva měsíce po její smrti. Jel se projet na vyhlídku, kde se potkali, jako každý rok. Když se vracel, jel kolem místa, kde jí ten náklaďák srazil. Pohled na dřevěný kříž od rodičů nesnesl a strhl volat ze silnice. Ve chvíli, kdy auto narazilo do stromu a jeho hlava proletěla předním sklem seděla vedle něho. V ten moment mu na očích poznala, že jí zahlédl.