Aliance

Lena

,,Podařilo se vám tu planetu zničit, Noe?" Otočila jsem se od palubní desky čelem k svalnatému vysokému muži s elastickým oblekem, který byl i žáru vzdorný.

,,Ano. Nikdo nemohl tu explozi přežít." Přešlápl z levé nohy na pravou poškrábal se na zátylku.

,,Něco mi tajíš." Podívala jsem se na něj pronikavým pohledem. Říká se, že dokážu pohledem člověka přesvědčit, aby mi řekl vše, co potřebuji. Černá hmota, vycházejícího přímo z mého nitra tvořená mou zlostí, možná to byl jen strach, se mu začala motat kolem kotníku, bolesti zasyčel. Pohledem zabloudil k podlaze. Ztěžka polknul.

,,Leno, nebudu ti lhát.''

,,Moudré.'' pousmála jsem, ale se štěstím to nemělo nic společného.

,,Na Tichvu byl syn toho vládce, kterého jsi chtěla zničit, jmenuje se Etos. Ten jediný z královského rodu přežil."
Bouchla jsem do stolu, až se malé kamínky z Planety Aliance otřásl. Bylo to vše, co z té mizerné planety zbylo. Mají působit sílu našeho rodu, naší moci, čeho jsme schopni.

,,Proč, jsi neudělal to, co jsem ti řekla?" Odstrčila jsem křeslo, které se jen na místě roztočila a přistoupila k němu.

,,Hrozilo by, že nás jeho loď odhalí. Na naší lodi jsou vzácné informace, Leno. Mělo by to příšerné následky. Mohl by se nám kruté pomstít."

,,neměl by se jak pomstít. Byl by mrtvý. Jsi hloupý, měla bych tě asi zabít, co říkáš? Teď se nemá ale kam vrátit. Zůstane na Tichvu. Měl bys ji zničit a tím splnit svůj rozkaz."

,,Nemůžeme zničit další planetu. Mělo by to ještě větší vliv na celou soustavu Aliance. Planety by se vychýlili."

,,Žádná Aliance, už není. Co je nám po nějaké soustavě."

,,Ještě žije Etos, Aliance ještě existuje. Aliance padne s posledním členem rady. Nebyla jsi to ty, která chce dostat pod kontrolu Alianci?"

,, Žádná Aliance už není! Svět, který vybuduji, se bude jmenovat jinak, bude tam vládnout mír, všichni si budou rovni. Cožpak tohle lidi nechtějí?"

,,Na jeho lodi byli velké zásoby jídla. Mohl bych se už konečně najíst." Uklonil se a odešel. Hmota mi vířila kolem nohou. Někdy dokáže být opravdu otravná.

Přecházela jsem sem a tam po kabině a přemýšlela, co mám udělat. Pomstila jsem se těm, kteří za všechno mohli a Etos nebo jak se ten kluk jmenoval, s tím nemá nic společného.

Lidé, kteří byli vyděděni ze soustavy, protože měli dar, jako mám já. Dar temné hmoty. Malá ubohá miminka, nechápavě děti a pak jsem tu byla i já. Teenager, který byl vyvrhnut ze společnosti jen kvůli nenávisti lidu, byla to vůbec nenávost lidu? Vždyť to byl jen strach zástupců planet.

Jak jsem přežila, oni asi nepochopí. Umíme pohybovat hmotou, vesmírem jsme schopni přežít ve vesmíru aniž bychom se nějak snažili. Je to jako reflex. Nedaleko jejich soustavy je malá planetka, kterou oni nevidí. Nevím, jak je to možné. Možná si myslí, že kvůli špatným životním podmínkám tu nemůže nikdo přežít. Ale my tu přezdívané. Daří se nám. Dospělá jsem a semnou spoustu dalších. Ročně za námi připluje nová loď plná malých drobečků, kteří umírali v bolestech. Ale my jim umíme pomoct. Díky atmosféře jsme přišli na nové prvky, které nám pomohli vytvořit lék k přežití. Je to pro nás jako jídlo, nebo voda. Nic jiného jíst nemusíme. Máme tu ale pár případů, které byli omyly. Třeba Noe. Jídlo musíme krást z Aliance. Která teď ale neexistuje.

Určitě se divili, co za loď pluje nad jejich hlavami. Jakou technologii používá. Byla to hmota. Kus vesmíru. Za všechno může to, co nás stvořilo. Něco jako náboženství.

Pramínek hmoty, který mi spínal vlasy, se rozpadl. Asi to bylo nervozitou. Rukou jsem sáhla do chomáčku hmoty a ta mě jako na slovo poslechla a svázala mi vlasy do culíku.

Vyšla jsem ze sálu a zamířila k mému pokoji. Šla jsem po podlaze, kterou jsem utkala ze své vlastní hmoty. Cela takhle planeta, je kousek mě samotné. Až na moře Smutku. Moře Smutku, je moře, které je neobyvatelné. Nedají se tu z hmoty postavit nové kontinenty, zadní živočichové tu nežijí. Každý se tomuto moři vyhýbá. Kdybychom se v něm koupali, smutek by pohltil celou planetu. Je obydlený jen jeden kontinent.

Žije tu přesně 51 457 lidí. Počítáme je, abychom věděli, kolik lidí můžeme nasadit do armády. Zatím naše armáda činí 23 154 lidí s darem temné hmoty. Žije tu asi dvě stě lidí s darem vzduchu a ohně.
Otevřela jsem dveře od svého pokoje a vešla. Měla jsem už připravenou ustanou postel a v koupelně byla napuštěná vana. Nechala jsem vlásky hmoty, aby mě svlékli a já pak mohla jít do ledové studené vody. Můžeme se koupat v horké. Naše kůže není proti ní odolná a mohla by nás dost poranit. Studená je pro nás i příjemnější. V žilách nám proudí hmota studená jak led.

Po koupeli mi jemňounká hmota omotala celé tělo a já byla zahalená tak akorát. Vešla jsem do pokoje. Seděl tu Noe. Čekal, až přijdu.

,,Co tu děláš?"

Usmál se. Přikývla jsem ani nevím proč a snažila se, aby nebyla znát má nervozita.

,,Chtěl bych si s tebou promluvit o mém pobytu tady." Nic jsem nedělala, jen jsem přikývla. Přešel od dveří k mé čistě bílé skříni.

,,Na Tichvu nepojedu. Je to místo, odkud pocházím a nehodlám ho zničit nějakým rozkazem od malé holky, která má jen vztek."

,,Oni se tě zbavili, Noe! Copak to nechápeš?" Byla jsem připravena ke spánku a on mě vyrušil. Co si o sobě sakra myslí? Vůbec jsem ho nečekala. Mohla jsem klidně vyjít nahá! Hmota kolem mě fungovala jako moje myšlenky. Začala se vlnit a odhalila mi lýtka a kousek stehen. kontrola

,,Netušili, co mi je. Neuměli to ovládnout a jejich chyba to nebyla!"

,,Chceš říct, že to udělali omylem?" Ušklíbla jsem se nad ironickým tónem svého hlasu. Hmota mi odhalila ramena. Začala se jemně fialově a modré třpytit od mého boku až k mému levém prsu.

,,Vůbec ten lid neznáš."

,,Ty taky ne, Noe. Jen ses tam narodil, nic víc. Tvoji rodiče se tě zbavili. Báli se tě!" Znechucením se podíval na podlahu, nedokázal se mi podívat do očí. Na prstu u nohy se mu rozhořel malý plamínek. Oheň mu stoupal po těle, až celý hořel. Projevoval se jeho dar.

,,Chceš mi snad ublížit? Ale prosíme, to se ti nepovede. Dokážu tvoji sílu obrátit proti tobě a ty to moc dobře víš. Měla jsem už holé břicho a kus zad. Zatracená hmota. Držela se na mě jen provázky. Zbytek hmoty se začal motat kolem jeho těla. Nebylo mu skrz plameny vidět do obličeje. Byl rozžhavený doběla.

,,Uklidní se."

,,Já Tichvu budu bránit. Copak ty ke své zemi, ke své planetě nic necítíš? Počkej, co to děláš? Leno!" Neměla jsem jinou možnost nebo jsem jinou možnost nechtěla. Uzavřela jsem ho do kokonu z čisté hmoty tak hladké a přitom pevné jako ocel a čekala, až dohoří, protože měl málo kyslíku. Pomalu začal dohořívat. Začala jsem kokon zužovat. Drtila jsem ho. Křičel, ale já jsem ho neslyšela nebo jsem ho spíš nechtěla slyšet. Žádal mě, ať přestanu, ale nechtěla jsem. Musela jsem mu ukázat, že jsem mu nadřazená. Měla už spoustu kostí zlomených. Přestala jsem a nechala ho polomrtvého ležet na podlaze. Je pro mě a pro lid až moc důležitý. Zavolala jsem gardu a léčitele, aby ho odnesli a dali ho do pořádku. Díky hmotě už zítra bude moct plně fungovat.

Když přišli, nebyli překvapení. Věděli, co se každému stane, když se pokusí odporovat. Ale často jsem to nedělala. Bylo mi to nepříjemné, ale je nutné, aby můj lid měl respekt.

Hmota se mi omotal znovu kolem ramen Nechtělo se mi už ani trochu spát..

nic moc, co? xd