Aliance

Etos

Seběhlo se to všechno neskutečně rychle. Když jsme byli na cestě domů, s přáteli jsem se bavil o děvčatech. Hloupě jsme se smáli a i trochu popíjeli nektar z čenýrky. Zrovna, když jsem vstal a chtěl odejít, celá loď se otřásla a problikla světla. Myslel jsem, že na nás útočí jiná loď, že na nás útočí nějací stoupenci. Byla to ale moje rodná planeta, po které skoro nic nezbylo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Stál jsem k podlaze jak přibitý. Jen jsem koukal před sebe skrz sklo na to, co z mé planety zbylo. Neměl jsem domov, neměl jsem rodinu, neměl jsem už žádné přátele, jen dva, kteří byli na lodi semnou. Nezbylo nic, nikdo se nestihl evakuovat. Nechápu, jak se někdo mohl dostat tak blízko, aby mohl zničit celou planetu. Hned přicházeli hlášení z planet, že nikdo z nich neútočil a že neví, co se děje. To nevěděl nikdo. Bylo to zvláštní. Tohle se v historii Aliance ještě nikdy nestalo. Co mám ale dělat teď? Nařídil jsem návrat na Tichvu, kde bude mé dočasné útočiště. Možná to bude nová planeta Aliance, ale zase by to měla moc daleko planeta Woah. Bude to mít špatný vliv na celou soustavu, ale ne moc velký.

Chtělo se mi asi i brečet. Došel jsem ke své kajutě, která byla v první třídě. Dveře se otevřely a já zamířil rovnou do koupelny. Asi bylo nesmyslné se jít vysprchovat, ale připadalo mi to jako dobrý nápad. Něco jako že ze sebe smyju všechen ten strach, bolest. Prostě tu tíhu toho všeho shodit a být jen já a voda. Nic víc. Nic mezi tím nebylo.

Byl jsem nahý. Neměl jsem na sobě žádné oblečení, byl jsem zranitelný, byl jsem jen člověk, byl jsem prostě nahý. Nic na mě nevyselo. Připadal jsem si čistý po psychické stránce. Tak nějak jsem se cítil jako v jiné dimensi, jako by už bolest neexistovala. Nic, jen čirá energie.

Když jsem se od pasu dolů zabalil do ručníku, vše se vrátilo. Cítil jsem drsný povrch ručníku. Je zajímavé, jak to člověk v nejhorších chvílích dokáže procítit. Je zranitelný, vystrašený. To člověk nepochopí, dokud to nezažije. Také jsem to nechápal. Nechápal jsem, jak moc to může bolet. Říkal jsem si, že když mi zemře otec, nebude to tak bolet, prostě půjdu dál, převezmu vládu. Budu mít pořád své přátele, kteří mě budou podporovat, budu mít ženu a možná i děti. Teď je to pryč. Můj otec, přátelé, Planeta Aliance. Pravda, ženu ještě nemám a asi dlouho mít ještě nebudu. Dlouho si po tomhle nepustím nikoho k tělu. Bude mi líp, když budu sám. Mluví že mě zoufalství? Možná.

Po tom všem, jsem si začal vést deník. Stejně mi to dlouho nevydrží. Nejsem schopen pravidelně zapisovat. Tohle je možná můj poslední zápis.

Psala jsem na telefonu, tak se nelekněte těch chyb xd