Změna

Kapitola 1

Ahoj já jsem Aneta. Jsem normální holka, která není moc oblíbená, nebo spíše vůbec. Mám jednu opravdovou kamarádku Elišku, nebo si to aspoň myslím. Protože tolik kamarádů mi zlomilo srdce, že já už na 100% nikomu nevěřím. Ti ostatní se, kterýma chodím ven, ti se mnou sem tam prohodí slovo, někdy ani to slovo, jen málo krát se stalo, že jsem si s nimi popovídala, ale to jsme byli stejně všichni opilí, takže to se ani nepočítá. Chodí ven s Kateřinou, Janou, Lindou, Nikolou, Honzou, Tomášem, Mirkem a Romanem. Někteří si vymýšlejí na mě různé přezdívky, a posmívají se mi, že jsem hnusná atd. Já za to nemůžu, že jsem nevyhrála soutěž krásy. Tohle dělá hlavně Mirek a Kateřina a někdy i Jana. Ti ostatní se jenom přihlouple smějí a souhlasí s tím. Ráda bych s tím něco udělala, někdy se i bráním, ale mě to nijak nepomáhá, akorát se do mě navážejí ještě víc. Někdy mám chutě jim prostřelit hlavu, ale já jen sedím, zadržuji slzy a směji se a nic na to neříkám a dělám, že jsem to neslyšela. Oni vždy berou ven nějaký alkohol, takže já to přetrpím, opiji se a pak mi je stejně jedno co mi říkají.

Dnes jdu s nimi zase ven, naštěstí mají alkohol. Mám domluvené, že půjdu za nimi s Eliškou. Půjdeme ještě do obchodu na cigarety a nějaké pití nebo jídlo. Jsem na místě a Eliška nikde. Stojím tu asi 20 minut a pořád nic, mě pořád říká, že chodím pozdě a sama tady není. Už jde, no to jí trvalo tedy. V obchodě potkáváme holky. Některé mě pozdraví, alespoň, ale ostatní se na mě ani nepodívají, dělají, jako že tam nejsou jen, aby mě nemusely pozdravit. S Eliškou si jich nevšímáme a jdeme dál do obchodu pro pití, jídlo a pak na cigarety. Protože vím, že budu mít hlad a domů se mi nechce, i když máme sraz kousek od mého domu ale v poli takže pořád nahoru a dolu se mi nechce chodit. Když už máme nakoupeno, jdeme za ostatními. Po cestě se jen modlím, aby mi zase nenadávali, a při tom probíráme různé věci. Konečně jsme nahoře a už to začíná. „Hele skřet došel!" Zavolal Mirek. Ostatní se smáli. Já jsem se taky usmála, ale se slzami v očích. Vezmu flašku Rumu a vypiji čtvrtku na jednou, ať to na mě rychleji působí. Asi po půl hodině mučení začínám cítit, že jsem v náladě, a když jsem v náladě, piji víc a víc. Popadnu další flašku, která je z půlky plná a celou ji postupně vypiji. Všechno mi je jedno. Mirek mi stále nadává, ale já ho už nevnímám. Povídám si s Eliškou a probíráme nejrůznější věci, co se nám staly, většinou jsou vtipné. A některé ani nedávají smysl. Po nějaké době začínám střízlivět, taky mi začíná být špatně. Půjdu se projít a někde si na chvilku sednu dál od nich, aby mi tak z jejich křiku nebolela hlava a půjdu se najíst. Kousek opodál je posed tak si na něj půjdu sednout. Pomalu vylezu na posed, mám strach z výšek, ale když sedím tak mi to nevadí, třesou se mi ruce i nohy ale nějak to zvládám. Sednu si a odpočívám. Po pěti minutách si vytahuji jídlo a pití a začínám jíst. Ani jsem si neuvědomila, že je už noc. Koukám na hvězdy a přemýšlím o životě, proč vůbec s nimi chodím ven, akorát mi to trhá srdce, proč piji, kouřím ničí mi to zdraví, proč vůbec žiji? Zabít se nehodlám, na to nemám koule. Někdy mám ponuré myšlenky o smrti a životě. Když tak koukám na hvězdy, vidím jednu, která padá. Řeknu mé přání, o kterém přemýšlím skoro pořád. „chtěla bych být nádherná a mít nejrůznější schopnosti." Řeknu s přesvědčením, že jenom si dělám falešné naděje, které se nikdy nesplní. Když se tak koukám, uvědomím si, že to není hvězda ale asi nějaký meteorit. Blíží se ke mně a vypadá to, že padá přímo na mne. Rychle si sbalím všechny věci a slezu z posedu. Utíkám asi nějakých 30 metrů dál a v tom dopadne ten meteorit přímo na posed, kde jsem seděla. Posed se roztříští. Některé třísky dopadnou až ke mně. Pomalu se jdu podívat, protože jsem nikdy neviděla nějakou věc z kosmu na živo a mám zblblou hlavu z filmů. Hlavou mi probíhají různé scénky z filmů a já se pomalu blížím k meteoritu. Když se na něj podívám tak se mi rozzáří oči. Vypadá úžasně. Je to černý matný kámen o velikosti fotbalového míče s modrými krystaly. S velkou opatrností zkouším kámen zvednout, je velmi těžký, na chvíli ho uzvednu. Cesta bude velmi dlouhá s tímhle kamenem, ale on je tak krásný že si ho domů prostě musím vzít. Zvednu ho po druhé, ale tentokrát mi vypadne z ruky a rozpadne se ve dvojí. Uvnitř je ještě krásnější a mě se rozzáří oči ještě více. Popadnu jednu půlku a schovám ji ke studánce a zahrabu hlínou, ať ho nikdo nenajde. Tu druhou nějak uzvednu je už o hodně lehčí, když je to jenom půlka a když ji zvednu do rukou tak se mi udělají mžitky před očima a tma.