my hope // hopemin

~One~

Flashback, 3 roky zpět:

Jimin pov.

Probudil jsem se. Za okny mého pokoje bylo ještě šero a když jsem pohlédl na obrazovku svého mobilu, jejíž silná záře mě na několik sekund oslepila, zjistil jsem, že je teprve 5:15. Povzdechl jsem si a frustrovaně zabořil hlavu do měkkého polštáře.
Opravdu mě naštvalo, že jsem se probudil tak brzy. Doufal jsem, že aspoň o víkendu se pořádně vyspím, ale ne. Jasně, normální člověk by se obrátil na druhý bok a usnul znovu...ne však já. Jak jsem se znal, věděl jsem, že už znovu nezaberu.
Po chvilce nečinného povalování na měkké matraci jsem se začal nudit. Chvíli jsem přemýšlel, co bych mohl dělat a nakonec jsem se rozhodl pro krátkou ranní procházku. Čerstvý vzduch a vůně přicházejícího jara mě vždy dokázala spolehlivě probudit.
      Přehodil jsem tedy nohy přes okraj postele a chvilku poté se rozepsale dopotácel je skříni, ze které jsem vytáhl neutrální černé džíny a bílé tričko. Potom jsem se přemístil do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu a trochu ledabyle si projel na oranžovo obarvené vlasy hřebenem, aby mi každý vlas netrčel na jinou stranu, jako ještě před chvílí.

Když jsem byl konečně připraveným vyrazit, bylo už něco kolem třičtvrtě. Venku se vyjasnilo a ranní slunce se usmívalo na všechny strany.
Otevřel jsem dveře svého malého bytu, jenž byl jeden z mnoha bytů v ošoupané bytovce, tyčící se na okraji Seoulu, sešel po schodech dolů a odemkl vchodové dveře. Venku bylo příjemně, ani teplo, ani zima. Takové počasí jsem měl nejraději. Sluníčko mě jemně hladilo po tváři a příjemný vánek mi profukoval vlasy. Zhluboka jsem se nadechl toho čerstvého vzduchu a vydal se po prázdném chodníku mým oblíbeným směrem: do parku.
Do uší jsem si dal sluchátka s mojí oblíbenou písničkou, která ještě celou tu krásnou atmosféru podtrhovala a všechno bylo fajn. Teda až do chvíle, co jsem přišel do parku. Posadil jsem se na starou kamennou zídku, která tu zbyla jako pozůstatek po starém hřbitově, který tu kdysi býval a užíval si krásného sobotního rána, když vtom jsem zpozoroval, jak se ke mně blíží nějaká parta kluků. Byli asi čtyři a nevypadalo to, že jsou úplně při smyslech.
Přemítal jsem, jestli nemám raději utéct, jelikož působili celkem děsivě a já nebyl nikdo, kdo by se dokázal prát, ale než jsem se stačil vzpamatovat, ten nejvyšší z nich už stál naproti mě. Rychle jsem vyskočil na nohy a začal utíkat. To mi ale k ničemu nebylo, jelikož ta parta se rozběhla za mnou a já věděl, že nemám žádnou šanci. Z tělocviku jsem témeř propadal a upřímně pokud jde o moji fyzickou kondici, byla té čtverce naprosto přiměřená.
A měl jsme pravdu. Kluci mě za chvíli dohnali, shodili mě na zem a začali do mě kopat. Byl z nich cítit nechutný odér alkoholu a já se neměl jak bránit. Mohl jsem jen čekat, až přestanou.

A co se stalo potom už víš. To ty jsi mě od nich zachránil... A byl jsi ve třídě mým jediným kamarádem...
Já ale potom začal cítit víc než jen přátelství....

***

Tak tady máte ještě jeden díl....nemohla jsem nechat jenom prolog ;)

Jinak, co k tomu dodat....
Snad se vám kapitolka líbila a každý vote nebo koment potěší ;)))

Taky bych vás ráda upozornila, že kapitoly se budu pokoušet vydávat každý den a pokud budu mít čas tak vydám za den i dvě, ale s tím moc nepočítejte :D

Vaše Kačii :**