my hope // hopemin

~Nine~

A teď se dostáváme ke dni, kdy se všechno pokazilo...a celé to byla moje chyba...

Šel jsem s Kookiem bok po boku po ulici. Mlčeli jsme, ale ani jednomu ticho mezi námi nevadilo. Líbila se nám společnost toho druhého a žádná slova nebyla potřeba.
Takto jsme došli až ke mě domů a tam se uvelebili na ošoupaném gauči, který se nacházel v mém skromném obýváku. Kookie si sedl a já si položil hlavu do jeho klína.
"Jsem tak rád, že jsem tě potkal, Jungkookie..." Povzdechl jsem si a dal si ruce pod hlavu.
"Já taky, Jiminie...je mi s tebou opravdu krásně. Nikdy jsem k nikomu neměl tak silné city, jako k tobě." Usmál se na mě a obdaroval mě jemnou pusinkou na nos.
   Chvíli jsme jenom v tichosti seděli, každý zabraný do vlastních myšlenek, když vtom naše myšlenkové pochody přerušil domovní zvonek.

Kdo to může být? Pomyslel jsem si a s vidinou toho, že mě otravuje někdo z domu kvůli sirupu, který jsem přednedávnem vylil na chodbu, jsem se vydal ke dveřím. Když jsem je ovšem otevřel, malém mi vypadly oči z důlků.

"H-hoseokie..?" Vykoktal jsem a s neskrývaným údivem se na něj podíval.
"Co tady děláš?"
"Víš...dali nám ve škole chvilku volno a já se rozhodl opět navštívit Seoul...hrozně se mi po tobě totiž stýskalo, Jiminie." Usmál se na mě a já mu samou radostí skočil do náruče.
"Jejda Hoppie...jak já jsem rád, že jsi se vrátil." V očích se mi zaleskly slzy stěstí.
Ale potom se to zvrtlo. Z pokoje se totiž ozval Jungkookův hlas.
"Koho to tam máš, Jiminie?" Zavolal na mě a Hoseok si mě změřil ledovým pohledem.

"T-to je j-jenom jeden kamarád." Ujistil jsem Hoseoka. Ne že by mi to věřil...a Jungkook to potom celé ještě zhoršil. Uslyšel jsem jeho kroky a za chvilku se ocitl vedle mě.
"Ale notak, lásko." Řekl a věnoval mi pusu na tvář. "Přece nebudeme náš vztah skrývat." Usmál se.
"No..ehmmm..." Celý jsem zrudl a sklopením hlavy se vyhnul Hobiho vražednému pohledu.
"Tak už to sakra vyklop, Jimine!" Ozval se Hoseokův hlas, který zněl naštvaně a rozhořčeně najednou.
"Prostě já a Jimin to táhnem spolu." Odpověděl stroze Jungkook, než jsem stihl jakkoliv zareagovat, a vítězně se usmál. Hobimu se v očích zaleskly slzy, které si ovšem ihned setřel hřbetem ruky a s kamenným výrazem mi pohlédl do očí.

"My dva jsme spolu skončili, Park Jimine." Řekl ledovým hlasem a otočil se. Já ho však chytil za zápěstí.
"Co se s tebou děje..? Nikdy jsi ke mě necítil víc, než přátelství..." Vyhrkl jsem. V ten okamžik se J-Hope zastavil a pohlédl mi do očí.
"Ty jsi vážně tak hloupý, že sis toho nevšiml..?! Neviděl jsi, jak se tě dotýkám a jak se s tebou snažím trávit co nejvíc času?!" Vykřikl.
"Řekl jsi, že bychom měli zůstat jenom přátelé..!" Řekl jsem na svoji obranu.
"To snad jen proto, že jsem si myslel, že jsi na holky...a taky jsem tě nechtěl ztratit!" Následně se mi vytrhl a seběhl po schodech dolů. Pryč ode mě...

Několik minut na to, když jsem se svíjel vzlyky v Kookově náruči, mi přišla SMSka. Setřel jsem si slzy a vymanil se z Jungkookova sevření. Natáhl jsem se pro mobil a pohlédl ma displej. Byla to zpráva od Hobiho.

Hobi hyung: Mimochodem, Park Jimine, včera mi přišla nabídka od nějakého manažera z Evropy. Nabídl mi rozumnou smlouvu, pod kterou bych v Evropě provozoval svoji pěveckou kariéru. Kvůli tobě jsem jim řekl, že si to ještě rozmyslím...ale teď si myslím, že to nebude špatný nápad.

Neuloženo: Hobi...já se omlouvám. Nevěděl jsem, že mě miluješ...ani jsem nevěděl, že se ještě vrátíš do Seoulu...

Kontakt Hobi hyung si zablokoval vaše číslo.

***

Ahooooj! Další kapitola je na světě! Tak co líbila se...?A nezabíjejte mě, plz :3

Jaký máte jinak názor na děj? Dají se ještě Hobi s Jiminem dohromady, nebo to tímto mezi nimi opravdu skončilo??

Jo a ještě nakonec bych se vás ráda zeptala...mám totiž rozepsanou novou story a chtěla bych vědet, jestli ji mám vydat a nebo dokončit Psychiatrist...

Vaše Kačii :**