Janek Ledecký/Adam Mišík oneshots

Ráno

Na dvě propletená spící těla začalo pomalu prosvítat ranní slunce. Starší z mužů se pod paprsky dopadajícími na jeho obličej zavrtěl a pomalu otevřel oči. Vrhl nerudný pohled směrem k oknu a zamračil se. Z rozčarování jej vytrhlo až zamručení pod ním. S jemným úsměvem stočil pohled na svého drobnějšího přítele, který se jen lehce zavrtěl a spal dál. Janek byl rád, že si oba mohli po těžkém týdnu zase trochu přispat, natáčení Tvojí Tváře bylo opravdu náročné. A i to bylo slabé slovo. Mladšího z nich to pokaždé neskutečně vyčerpalo, skoro každý den odcházel hned brzy ráno a domů se vracel pozdě v noci. Tělo měl od těžké choreografie plné modřin a i když se usmíval, bylo vidět, že ho všechno bolí. Jankovi to vadilo, chtěl mít svoje zlatíčko v pořádku a jenom pro sebe, ne ho sdílet se zbytkem světa.
To, že Adamovi začal nevědomky čechrat vlasy, si uvědomil až ve chvíli, kdy mladší promluvil.
"Úplně slyším, jak ti to v hlavě šrotuje. Nad čím takhle brzo přemýšlíš?" zamumlal Adam s úsměvem a pořád zavřenýma očima.
Janek se jen usmál a políbil Adama na čelo.
"Dobré ráno lásko."
"Dobré." přitulil se Adam blíž k němu a zabořil mu hlavu do hrudi.
Janek se pousmál a přitiskl si jej k sobě.
"Jak ses vyspal?"
"Krásně. Ale všechno mě bolí."
"Neměl by ses u natáčení tak namáhat, nemysli si že to nevidím, jak tě bolí pomalu každej pohyb, jak jsi unavenej, protože jsi tam od nevidim do nevidim,-"
"Nemyslím z toho, blázínku." přerušil jej Adam s úsměvem.
Janek zrudl. Před očima se mu vybavily vzpomínky na předchozí noc.
"Neublížil jsem ti, že ne?"
"Ale prosimtě. Tak nějak jsem po probuzení doufal v další kolo." špitl Adam a potutelně se usmál.
"Rozhodně nejsem proti." zasmál se Janek a s nadšením svého přítele políbil.