Janek Ledecký/Adam Mišík oneshots

Am I? Or am I not? Part 1

Adam se spokojeně usmál. Věděl moc dobře, co bylo důvodem jeho nadšení a spokojenosti. Vyhrál epizodu Tvojí tváře jako Miley a pomohl tak spoustě lidí. A během vystoupení si užíval každou vteřinu. Pořád tomu nemohl uvěřit, sedl Jankovi Ledeckému na klín! Dokonce se tvářil potěšeně! V ten moment, kdy se mu podíval do očí, to pro Adama bylo, jako by se celý svět zastavil, jako by existovali jenom oni dva, v ten jeden moment bylo všechno možné. Jenomže Adam musel zpívat dál, a Janek to necítil stejně jako on. Nevěděl, že je do něj Adam zamilovaný, neviděl, jak se po něm dívá. Měl ho za malého kluka, který sice uměl zpívat, ale nikam by se bez svého otce nedostal. Při této myšlence Adamovo nadšení povadlo. Neopětovaná láska byla věc, na kterou si vždycky stěžovaly náctileté holky, nečekal, že by to potkalo i jeho. Přesto se to stalo a on byl bezradný. Říct mu to nemělo smysl, buď by se mu Janek vysmál, nevěřil by mu, anebo by mu ho bylo líto. A on sám toho teď měl dost.
Občas jej Adam na zkouškách zahlédl se zarudlýma očima a smutným výrazem. Kdokoliv se zeptal, toho odbyl tím, že má jenom nějaké drobné problémy doma.
Adam rychle zatřepal hlavou, aby smutné myšlenky zahnal do kouta. Převlékl se a v tichosti vyšel ze šatny. Už se chystal opustit studio, když v té chvíli jej zarazila osamělá postava uprostřed potemnělého podia. Její ramena se otřásala vzlyky. Jakmile se Adam tiše připlížil blíž, okamžitě poznal, o koho se jedná. 'Svého' Janka by poznal kdekoliv.
Vydal se tedy k němu. Když byl kousek za ním, položil mu ruku na rameno a potichu promluvil.
"V pohodě?"
Janek sebou trhl a polekaně od Adama odskočil.
"Co? Jo, dobrý." zamumlal a sklopil pohled k zemi.
Adam jen zakroutil hlavou a rychle Janka objal. Starší z nich vydal jakýsi zvuk podobný nesouhlasu a chvíli se mladšího snažil odstrčit, ale nakonec se vzdal a obětí váhavě opětoval.
"To je dobrý, potřebuješ to ze sebe dostat. Kdyby ses potřeboval vypovídat, jsem tu pro tebe." šeptal Adam konejšivě a hladil při tom Janka po zádech.
"Není to nic velkého, nejspíš to stejně bude brzo všude.. Rozvádím se." zamumlal Janek Adamovi do ramene.
Adam si jej překvapeně přitiskl blíž.
"To mi je líto." políbil Janka nepřítomně do vlasů.
"Nemusí. Chtěli jsme to tak oba. Je to pro nás lepší. Každý z nás míří jinam."
"A nejsou to jenom oblbovací řečičky?" zeptal se Adam opatrně.
"Ne, opravdu ne."
"Dobře.."
Adamovy ruce se z Jankových zad přesunuly do jeho vlasů.
Stáli takhle snad věčnost, Janek vtisklý do Adamovy náruče, Adam s rukama v Jankových vlasech.
Poté se ale Adam trochu odtáhl.
"Já.." zamumlal, pak ale jen zakroutil hlavou a pak zaútočil na Jankovy rty.
Ten na chvíli ztuhl, ale hned začal polibky s radostí opětovat. Po pár momentech, jako by mu teprve došlo co se děje, se ale prudce odtáhl a odstrčil Adama kus od sebe.
"Co to-Ne, ne, ne. Tohle nejde. Já tě ne-Nejsem-" mumlal si Janek pro sebe.
Adam, s vytřeštěnýma, vyděšenýma očima, se jej pokusil dotknout, jakkoliv ho uklidnit, poznal, že Janek začíná panikařit. Každý jeho pokus byl ale zmařen. Janek pokaždé ucukl.
"Tohle byla chyba." zamumlal nakonec a rychlým krokem opustil místnost.
Adam tak zůstal uprostřed podia sám. A tak jako předtím Jankovi, i jemu se brzy začala ramena otřásat vzlyky.

**
Konečně to tu někoho začalo zajímat :D tak ať mi to neleží v šuplíku😄