Janek Ledecký/Adam Mišík oneshots

Koncert

Janek se zhluboka nadechl. Konečně poslední koncert tohohle turné. Ne že by ho koncertování a celkově zpívání nebavilo, ale byl už moc dlouho mimo domov. Tím pádem neměl v posledních týdnech jedinou možnost obejmout svého přítele, a to ho ničilo. Ještě nikdy od sebe nebyli takhle dlouho. Den bez toho druhého zvládli, ale víc...
"Hej, v pohodě? Zvládáš?" ozval se za ním najednou Hanz, bubeník.
Janek leknutím nadskočil, vyrušen ze svých myšlenek. Otočil se na pobaveného Hanze s unaveným výrazem.
"Jenom se už těším až tohle všechno skončí."
Hanz se soucitně usmál.
"Jo, taky se těším domů. I když mi tohle bude chybět."
"Počítám s tebou na další turné." ušklíbl se na něj Janek.
"Tak jdeme na to." šeptl a vydal se nahoru na podium, kde už čekal zbytek kapely a dav lidí očekávající zpěvákův příchod.
Jakmile jej zahlédli, ozval se hlasitý křik. Pousmál se, tohle miloval. I když ne tolik jako něj. Došel k mikrofonu, ihned začal zpívat, a přitom se rozhlížel po známých tvářích. Většina jeho fanoušků chodila na koncerty pravidelně, některé obličeje si tak pamatoval. Než prohlédl všechny odzadu dopředu, byl už v půli písničky.
První řadu vždycky nechával na konec, a dnes tomu nebylo jinak. Když zrovna nezpíval, všechny vpředu projel pohledem a zastavil se na straně. Hnědé oči se střetly s modrými a majitel tmavších překvapeně otevřel pusu. Včas se ale vzpamatoval a začal zpívat další sloku, aby si toho nikdo nevšiml.
Zbytek koncertu proběhl klidně s pár ukradenými pohledy a kývnutím hlavy značícím setkání v backstage. Janek se rozloučil s úsměvem a v rychlosti, jen aby už mohl být s ním. Jakmile se dav začal trousit pryč, rozběhl se po schodech dolů a dozadu do backstage.
Po chvíli čekání zahlédl známou postavu, která se rychle přibližovala. Adam se Jankovi vrhl do náruče, rád, že jej měl zase u sebe.
"Co tu děláš?" zeptal se Janek šťastně.
"Už jsem to nemohl vydržet, musel jsem tě vidět." zamumlal mu Adam do krku.
Starší z nich se trochu odtáhl a radostně mladšího políbil. Dlouze a něžně, užívajíc si každou vteřinu po dlouhém odloučení. Oddělit se, byť jen o milimetry, je donutil až hlasitý potlesk a hvízdání.
Kolem nich se utvořil kruh kluků z kapely se spokojenými úsměvy.
"Vy jste sladký!" "Vemte si to domů." ozvalo se několikrát, čemuž se oba jen zasmáli a spokojeně se ruku v ruce vydali k autu.