Čokoládový ráj❌

11.Kapitola

Sofia Gayle
Celá návštěva u Williama byla divnější než se mi prvně zdálo. Teď, když jsem už mohla rozumně uvažovat a přemýšlela jsem nad tím, došla jsem k názoru, že je William rozhodně víc než tajemný a určitě skrývá něco co není bezpečné. Dokonce jsem ani neměla čas uvažovat nad tím, jestli je to upír nebo ne.
Šla jsem stejnou cestou jakou jsem přišla a přesto mi ta cesta připadala nějaká jiná a já nevěděla čím to je. Možná to bylo jen tím, že jsem až moc přemýšlela nad tím co mi William řekl a dokonce i přes svůj slib, jsem uvažovala nad tím, jestli za ním mám zítra jít nebo ne. Dědečkovi se to rozhodně nebude líbit a bůh ví jestli mi to vůbec dovolí a co se Kristiána týká...o tom radši nebudu ani přemýšlet.
Už jsem byla skoro u domu když mi zazvonil mobil a podle jména volajícího jsem poznala, že je to Kristián.
~Sofio, kde proboha vězíš?!~ vykřikl na mě jen co jsem hovor přijala.
,,Jsem skoro u domu." odpověděla jsem a on zavěsil. Nechápavě jsem se zadívala na display mobilu.
,,Sofio!" zakřičel někdo přede mnou a já zvedla hlavu. Byl to Kristián, samozřejmě, a vůbec se netvářil hezky.
,,Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla? Víš vůbec jaký jsem měl strach?!" křičel na mě za chůze a já se zamračila. Copak jsem jeho majetek? Nebo jeho dítě?
,,Pozval mě na čaj, Kristiáne a laskavě si odpusť tu scénu." řekla jsem mu klidně, protože mezitím přišel až ke mně. Nepatrně se nad mou odpovědí zarazil. Vážně ho to překvapilo? A co čekal? Že se mu tady budu omlouvat a bůh ví co ještě?
,,Já...no dobře, ale tvůj děda tu zachvilku bude. Bál jsem se, že nestihneš přijít včas." řekl klidně už i on a já si povzdechla. Spolu jsme zamířili k domu a já ve vzduchu cítila to množství otázek které mi chce položit.
,,Tak se ptej." začala jsem když jsem, už převlečená, dávala knedlíky nad páru. Neměla jsem čas už cokoliv vařit a tak se děda bude muset spokojit s tím co zbylo od oběda, ale on a Kristián jsou, co se týká mých kynutých knedlíků, stejní, tak jsem neměla strach ze se bude děda zlobit.
,,Já nevím na co se mám ptát, Sofio. Vypadáš jinak...zamyšleně. Stalo se tam něco? Jestli ti něco udělal tak..."
,,Dost Kristiáne." zarazila jsem ho a otočila jsem se k němu čelem. Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a přemýšlela jsem kde začít.
,,Nic mi neudělal, jen...jen je to záhada. Byl moc milý a jak jsem ti už řekla, pozval mě na čaj. Ten dům je celý zrenovovaný a teď už vůbec nevypadá strašidelně...i když děsivý je, to přiznávám. William mi vyprávěl jak tudy jednou projížděl a viděl ten dům, zamiloval se do něj a tak ho koupil." vyprávěla jsem Kristiánovi a on se mezitím posadil na židli ke stolu.
,,A...jaký je...on?" zeptal se a já protočila očima. Jedno jsem věděla jistě, to jak na mě William působil jsem Kristiánovi rozhodně říct nemohla.
,,Já nevím co chceš slyšet Kristiáne, je to obyčejný mužský. Černé vlasy, šedé oči a je o hlavu vyšší než já." shrnula jsem všechny informace a doufala jsem, že mu to bude stačit.
,,Takže je to fešák jo?"
,,Kdopak je fešák?" ozvalo se jako odpověď z předsíně a sekundu na to vešel do kuchyně dědeček. Hned jsem ho objala a dala mu pusu na tvář.
,,No přeci ty." usmála jsem se a děda se zasmál.
,,To určitě." řekl s úsměvem a podal ruku Kristiánovi, který jí stiskl.
,,Dobrý večer pane Gayle."
,,I tobě chlapče. Děkuju, že si mi Sofiu ohlídal." poděkoval dědeček Kristiánovi a já, při chystání večeře, obrátila oči v sloup.
,,Jak to dnes šlo?" zeptal se dědeček a rovnou si sedl za stůl. Musel mít hlad a já se mu snažila co nejrychleji vyhovět, protože to znamenalo i konec otázek.
,,Celkem dobře, že jo Kristiáne? Jo a dědečku, když jsem byla za panem Jamesem dostala jsem nápad na novou přísadu do čokolády." odpověděla jsem dědečkovi a při tom jsem si vzpomněla, že jsem Williamovi o té čokoládě neřekla.
,,Ano? A copak je to za přísadu?" zajímal se dědeček, ale než jsem stačila odpovědět, ozval se na hlavní cestě dusot koňských kopyt.
,,Jsou...to růže...dědečku." řekla jsem, ale přitom jsem šla k oknu protože jsem měla tušení kdo to je.
,,Co se děje, Sofio?" staral se Kristián, ale na něj jsem jen mávla rukou, druhou jsem odhrnula záclonu a podívala jsem se ven. Měla jsem pravdu, u branky stál přivázaný velký, černý kůň a z nozder mu šla pára. Ale kde je...
Než jsem stačila domyslet myšlenku ozvalo se klepání a mé srdce se rozbušilo jako o závod.
,,Kdo to je v tuhle hodinu?" zeptal se dědeček, ale nezvedl se aby šel otevřít, asi čekal, že ke dveřím dojdu sama jelikož jsem stála, ale já nebyla schopna se pohnout z místa.
,,Sofio, děje se něco? Běž se podívat kdo to je. Musím s Kristiánem něco probrat." řekl mi děda a já se na něj zmateně podívala. On věděl kdo je za dveřmi a schválně mě tam posílá? Ale proč?
Klepání se ozvalo znovu a já se podívala na Kristiána, ten se ale zamračil a podíval se jinam.
,,Sofio, běž už otevřít." popoháněl mě dědeček a já se konečně pohnula z místa a zamířila jsem ke dveřím.
Srdce mi bilo až v krku a nohy jsem měla jako z rosolu. Byl div, že jsem se vůbec k těm dveřím dostala bez zranění, protože jsem měla pocit, že mě moje nohy neunesou. Sáhla jsem po klice a pomalu otevřela dveře.
Ta jistota kterou jsem měla v totožnosti naší návštěvy se potvrdila. Opravdu to byl William.
,,Omlouvám se Sofio, že ruším v tuhle hodinu, ale nechala jste si u mne jednu drobnost." řekl tichým hlasem a podal mi malý balíček na který jsem se nechápavě zamračila.
,,Vezměte si to, je tam pár odpovědí a prosím, smím li o něco požádat...nechoďte už v noci do knihovny. Vše najdete tady, knihovna vám už není k ničemu." ukázal na malý balíček v mých rukách který připomínal malý notes.
Chvilku mi trvalo než jsem to celé pochopila, já jsem přeci chodila do knihovny studovat upíry a on mi řekl, že vše najdu v tom notesu? Jak ale věděl...
,,Sofio, pozvi toho pána dovnitř. Kristián už je na odchodu." zavolal na mě děda a já trochu vykulila oči. Co si myslí, že dělá?
,,To pozvání bych rád přijal." usmál se William a já zase na chvilku zapomněla o čem je řeč.
Nebylo ale potřeba přemýšlet moc dlouho, teda, nebylo mi to dopřáno, protože se po mém boku objevil Kristián ve své plné výšce a tvářil se jako rytíř před drakem.
,,William, předpokládám." řekl chladně a William si ho pozorně prohlédl od hlavy až k patě.
Z tolika testosteronu a nenávisti, která se tu dala krájet, se mi začala točit hlava. Jak je možné, že se dva lidi nenávidí od prvního okamžiku? A proč jsem měla pocit, že to já jsem toho příčina?
,,Ano jsem." odpověděl mu William a to bylo vše co řekl. Na nic se neptal.
,,Dobrou noc, Sofio." popřál mi Kristián, dal mi pusu na tvář a já na malý okamžik zachytila Williamův pohled. Děsil mě.
,,Dobrou Kiki." vysoukala jsem ze sebe a on se nad svou dětskou přezdívkou usmál. Když odešel uvolnila jsem místo ve dveřích pro Williama který vešel aniž by se na mě podíval.

♡♡♡
Zdravím...sice zase se zpožděním, ale zase tu máte jako bonus a omluvu 1200 slov :D
Další kapitolu přidám v pondělí 13.3.2017.
Beatrisie Rosseau
♡♡♡