Čokoládový ráj❌

19. Kapitola

Sofia

Absolutně jsem nevěděla, co se Williamovi honí tou jeho upíří hlavou a zneklidňovalo mě vědomí, že se nehýbe.

„Williame?" zkusila jsem to znovu a dotkla jsem se jeho chladné ruky, která spočívala na hraně postele a křečovitě svírala dřevo.

Podíval se na mě, ale jeho temné oči byly teď mnohem temnější než kdy dřív. Jako by byl někde hodně daleko a díval se skrze mne.

„Co to znamená? Co znamená, když mě kousl mrtvý upír ve snu?" zeptala jsem se a William se konečně pohnul. Posadil se vedle mě a začal si hrát s přikrývkou, kterou žmoulal mezi prsty. Nevěděl, jak začít a já si domyslela, že je to špatné znamení.

„Nebudu vám lhát. Je to zlé." Vydechl a ani na jednoho z nás se nepodíval.

„Jak zlé? Co jí udělal?!" rozzlobil se dědeček a skoro se na Williama vrhl.

„Oskar do Sofie vpravil svůj jed ... jed mrtvého upíra."

„To je mi celkem jasné Williame, ale co to kruci znamená?!"

Dědeček byl rozzuřený a promítalo se to i na jeho hlase. Mela jsem chuť ho nějak přibrzdit, ale zároveň ... vlastně jsem ani nevěděla co dělat. William se otočil ke mně, v očích měl smutek, ale i vztek.

„Přijdu na to, jak tě zachránit. To ti slibuji." Řekl najednou a vzal mě za ruku, já se mu ale vytrhla. Co to znamená? Jak zachrání? Co mi to Oskar udělal?

„Vysvětli to." Řekla jsem prostě a William se dlouze nadechl, ačkoliv vzduch ani dýchání nepotřeboval. Tenhle nádech byl znakem frustrace. To, co se mi chystal říct, se mi určitě nebude líbit.

„To, že tě pokousal mrtvý upír je hodně zlé Sofio. Stane se z tebe v podstatě zombie, která ovšem nebude jíst lidské maso, ale bude pít krev. Je to jako ... zkrátka ... jak bych to vysvětlil ... Prostě, když tě kousne živý upír – jako já například – zkrásněla bys, byla bys silnější, všechny smysly by byly ostřejší, jenomže, když tě kousl upír, který je opravdu mrtvý ... doslova shniješ jako zombie." William se znovu nadechl a poposedl si, aby na mě lépe viděl.

„Postupně se z tebe stane nemyslící kupa hnijícího masa, která bude pít lidskou krev. Jenže to má další háček. Jako upíří zombie nebudeš dost rychlá, aby sis kohokoliv chytila ... A když nebudeš dostatečně často pít ... rozpadneš se."

Skoro jsem omdlela. Co to se mnou jen udělal?

„Jak ... jak to můžeme zastavit?" vypravila jsem ze sebe, zatímco si dědeček raději znovu sedl na židli.

„Něco už vymyslím. Slibuji."

William se opravdu snažil, abych mu tu naději věřila, ale já viděla do jeho nitra. Mnohem hlouběji, než by mi býval dovolil. Žádná naděje nebyla.

„Chceš tím říct, že moje holčička zemře?" ozval se po dlouhém mlčení dědeček a já i William jsme se na něj podívali.

„Ujišťuji vás, že nedopustím, aby se to stalo." Odpověděl mu pevným hlasem William a dědeček nespokojeně zamručel.

„Nevěřím ti Williame a kvůli tobě doufám, že se budeš setsakra snažit zachránit mou Sofii." Řekl děda a ztěžka se postavil.

„Budu muset jít a jen nerad tu Sofii nechávám, ale byla by hloupost tahat jí v tomhle stavu takovou dálku, pokud nám nechceš předvést svou upíří rychlost a sílu."

„Byl bych raději, kdyby zůstala tady ... pokud s tím ovšem bude souhlasit. Rád bych vaši vnučku seznámil s ... mou prací." William se na mě po očku podíval.

„Chceš tady zůstat?" zeptal se dědeček.

„Jistě." Neváhala jsem ani sekundu a on znovu nespokojeně zabručel, potom ke mně přišel a dal mi pusu do vlasů.

„Nedovol, aby mi ji vzali." Řekl už mírným hlasem směrem k Williamovi a ten přikývl.

„Udělám, co je v mých silách."

Dědeček se na mě ještě naposledy podíval a pak vyšel ze dveří.

„Půjdu ho vyprovodit." Oznámil mi William a stiskl mou ruku. Dívala jsem se za ním, jak odchází. Jeho elegantní krok mě uklidňoval a když za sebou zavřel dveře znovu jsem se položila do polštářů.

Můj osud byl zpečetěn.