Čokoládový ráj❌

15.Kapitola

Sofia Gayle
Dědeček nakonec souhlasil s tím abych šla prodávat novou čokoládu já. Určitě mu bylo jasné, že doufám, že potkám Williama, ale nijak neprotestoval.
Bylo deset hodin dopoledne, když jsem balila poslední tabulku čokolády do balicího papíru a vázala mašlí.
  ,,Tak dědečku, tohle je poslední čokoláda." oznámila jsem dědečkovi, který vpředu obchodu akorát zavíral dveře za třemi malými kluky.
  ,,Takže jich máš padesát?" zeptal se mě, přešel ke mně a nahlédl do mého košíku.
  ,,Ano, je jich přesně padesát." usmála jsem se na něj když mě pohladil po tváři.
  ,,Dobrá Sofio, dej na sebe pozor a přijď na oběd...tedy...přijď mi uvařit oběd." zasmál se dědeček a já se znovu usmála. Kdyby tu bydlel sám, neuvařil by si ani polévku.
  ,,To víš, že přijdu. Ve dvanáct jsem tady. Dej zatím prosím rozmrazit ty pstruhy co jsou v mrazáku. To zvládneš ne?" zasmála jsem se, když se dědeček zatvářil ublíženě. Zároveň ale hrdě zvedl svou vousatou bradu, protože on je přeci pán tohohle domu a zvládne všechno.
  ,,Tak já běžím, ať jsem ve dvanáct doma."
Dala jsem mu pusu na tvář, vzala jsem košík do ruky a než si to dědeček stihl rozmyslet, vyběhla jsem ze dveří obchodu. Ještě jsem za sebou slyšela dědečka jak říká něco o bláznivé holce, ale jen jsem se tomu zasmála a pokračovala jsem v cestě.
Byl zase tak krásný den jako včera a já málem zapomněla proč jsem vlastně venku. Nikdo by se mi přeci nemohl divit, kdybych zapomněla na práci a užívala jsem si procházku.
Netrvalo mi ani deset minut dostat se do prvního obchodu, kde jsem chtěla začít. Bylo to truhlářství postarších manželů se kterými děda chodí na nedělní partii žolíků.
  ,,Dobrý den paní Krugerová!" zavolala jsem na starší, blond dámu v bílých květinových šatech a slamněném klobouku.
  ,,Ahoj Sofio!" zamávala mi s úsměvem, položila prázdný květináč který držela v ruce, a šla mi naproti k brance. Vzadu v dílně jsem zahlédla pana Krugera, byl starší než jeho paní a tak už měl šedivé vlasy, ale pořád vypadal velmi mladě. Měla jsem je oba ráda, vždy na mě byli velmi milý a když jsem byla ještě dítě tak dědečkovi pomáhali. Pamatuji si, že paní Krugerová mi často četla pohádky před spaním. Sami žádné děti nemají. Nevím vlastně proč, ale nechtěla jsem se jich na to ptát.
  ,,Copak tě k nám přivádí?" zeptala se mě paní Krugerová a já sáhla do košíku pro dvě čokolády.
  ,,Včera jsem zkusila novou čokoládu. Je bílá s plátky růží a dědeček myslel, že by byl dobrý nápad, dát jí ochutnat i lidem z vesnice." vysvětlila jsem jí a rovnou jí ty dvě čokolády podala.
  ,,Alfréde?!" zavolala na svého muže a ten vykoukl ze své dílny. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.
  ,,Copak je Jessico?"
  ,,Sofia nám přinesla ochutnat novou čokoládu, pojď sem. Nevím jestli ji mám koupit nebo ne."
Potom se otočila zpět ke mně a nakoukla do ulice. Hledala snad někoho?
  ,,Sofio, slyšela si co se stalo v noci? Někdo se pokusil zabít starého Lionse z knihovny. Naštěstí mu nic není, ale prý je tam hrozná spoušť." šeptala mi a mně se svíralo hrdlo. Lions byl moc hodný pán na prahu osmdesátky. Nemám tušení kdo by mu mohl ublížit, moc lidí do knihovny nechodilo. Vlastně se to ani nedalo považovat tak docela za knihovnu. Byl to velký dům na malém náměstí, uprostřed vesnice, ve kterém Lions i bydlel. Dolní patro bylo plné regálů s knihami a jeho byt byl v prvním patře. Ovšem na to, jak skromně knihovna vypadala, byla plná starých knih a zápisů které jsem já vyhledávala.
  ,,Vsadím se, že v tom má prsty ten nový...ten muž na černém koni." vznesla svoje obvinění a já se prudce narovnala.
  ,,William?!" vyhrkla jsem a stará dáma si mě změřila pohledem. Během vteřiny byla její přátelskost pryč.
  ,,Ty ho znáš jménem?" divila se a její opovržení pořád narůstalo.
  ,,Ano znám, a jsem si jistá, že on by nic takového neudělal. Mýlíte se v něm." hájila jsem Williama, ale odpověď ze strany paní Krugerové přívětivá nebyla.
  ,,Tady Sofio, myslím, že si jí nevezmeme." prohlásila, vrátila mi ty dvě čokolády a ještě než k nám pan Kruger stihl dojít, vzala ho za paži a otočila zpět k domu.
Nezmohla jsem se na slovo. Odmítla mě jen kvůli mému názoru, jen kvůli tomu, že jsem se Williama zastala.
Bolelo to. Tohle chování zrovna on tak milé paní mě zamrzelo.
Otočila jsem se a chtěla jsem jít dál, ale jen co jsem to udělala narazila jsem do velké, černé, koňské hlavy. Vykřikla jsem, ale vzápětí jsem si uvědomila co je to za koně, protože se na mě díval žlutýma očima.
  ,,Tys mě ale vylekal." řekla jsem mu lehce roztřeseným hlasem a Mackbath mi zafrkal do ruky kterou jsem mu pohladila čenich.
  ,,Dobře, omluva přijata. Kdepak máš pána?"
Byl tu totiž sám, neměl ani sedlo, ani uzdu nebo ohlávku. Mackbath mi odpověděl dlouhým pohledem k Strašidelnému domu.
  ,,A dovolil ti abys šel sám pryč?"
Nevěděla jsem ani proč se ho na to ptám, vždyť je to kůň, ale očividně mi rozumněl, protože na otázku jestli má dovoleno chodit sám pryč pohodil hlavou ze strany na stranu.
  ,,Tak proč jsi tady?"
Začalo mě to zajímat. Měl snad důvod najít mě, nebo to byla náhoda?
Náhoda to nebyla protože Mackbath během vteřiny sklopil uši dozadu, začal zuřivě hrabat v zemi a ukazoval mi hlavou na cestu v lese. Vyděsilo mě to. Do té doby byl klidný, ale teď byl rozrušený. Jakoby se něčeho bál, ale čeho?
Ustoupila jsem od něj pár kroků a v tu chvíli si Mackbath klekl na přední nohy a nakonec se položil na zem. Vypadal jako velbloud který čeká až na něj někdo nasedne.
Pak mi o došlo. Tohle přesně po mně chce!
  ,,No, počkej...tohle nejde...víš, já tu mám práci a...a neumím jezdit..." koktala jsem, opravdu jsem na koni nikdy neseděla a rozhodně jsem neměla v plánu to zkoušet na tak velkém zvířeti.
Mackbath si ale nedal říct a hlavou mi ukazoval na svůj hřbet. Stále měl sklopené uší a nebyl vůbec klidný. Nelíbilo se mi to.
  ,,To nejde chlapče...nejsem tvůj pán." vymlouvala jsem se dál a zrovna když jsem udělala další krok dozadu, něčí paže se mi omotala kolem pasu a než jsem si stihla něčeho všimnout, seděla jsem na koni který se okamžitě zvedl na nohy a vyrazil tryskem pryč od lesa na druhou stranu vesnice.
  ,,Nejsi jeho pán, ale když ti tak evidentně ukazuje, že na něj máš nasednout tak to příště prostě udělej."
Byl to William, samozřejmně.
  ,,Co se tady sakra děje? Nemám teď čas na hlouposti!" vykřikla jsem na něj a protože jsem seděla s oběma nohama na jedné straně, mohla jsem se na Williama podívat.
  ,,Tvoje oči!" vykřikla jsem a snažila jsem se ze všech sil seskočit z koně. Čert vem to, že bych si ublížila. William měl stejné oči jako v mém snů. Rudé a nebezpečné.

♡♡♡
Ahoj omlouvám se ale mám plnou hlavu mého projektu na vydání knížky. A tak nic nestíhám.
Další kapitolu se budu snažit vydat v pondělí 10.4.2017.
Beatrisie Rosseau
♡♡♡