Septiplier Jednohubky

Zverimex

„Dobrý den," odloží Mark časopis o zahradničení a otočí se ke dveřím, které se váhavě otevřou. „Co pro Vás mohu udě-"

„Slyšel jsem, že jste nejlepší a nejúžasnější zverimex ve městě... A máte hodně zvířátek." Přeruší Markovu mantru malý, asi osmiletý klučina, který na něj koulí své oceánově modré oči plné naděje a očekávání.

Mark, zaskočený takovou zprávou, zavře pusu, polkne, párkrát zamrká. Pak se vzpamatuje a usměje se. Opře se lokty o pult a předkloní se k mladému zákazníkovi, který stále neopustil škvíru mezi dveřmi. „No, to máš pravdu. Zvířátek máme hodně."

Klukovi se rozzáří oči. „Takže tady máte králíčky?"

„Samozřejmě, že tady máme králíčky."

Malý zákazník vypískne, pustí se kliky a přeběhne za Markem k pultu. „A můžu je vidět?" Vykulí své rozzářené modré oči tak moc, že se Mark bojí, aby mu nevypadly z očních důlků.

„Ano, můžeš," zazubí se Mark a mávne rukou k chodbě, která vede hlouběji do obchodu. „Pojď za mnou."

Hoch ho nadšeně následuje. Energeticky poskakuje za jeho zády a Mark se modlí, aby nic neshodil nebo nerozbil.

„Jak se jmenuješ?" zeptá se ho, když pomalu přichází k zakryté kleci s králíčky.

„Sean. Ale všichni mi říkají Jack."

„Dobře, Jacku. Máš nějaké přesné přání, jakého králíčka bys chtěl vidět? Černého, černobílého-"

„To je jedno. Mám rád všechny." Usměje se a rozhlédne se po místnosti. „Tak kde jsou?"

Mark se k němu otočí čelem, založí si ruce na hrudi a naoko se zamračí. „Hned tady. Ale já ti je vlastně nemůžu ukázat.

Jack viditelně pohasne. Modré oči mu potemní a zahalí je smutek a nevěřícnost. „Proč ne?" Špitne.

„Protože si zapomněl něco říct. Něco velmi důležitého. A slušně vychovaný hoch by to neměl zapomínat."

Jack se zamyslí. Velmi hluboce. Mark skoro vidí, jak se mu v hlavě otáčejí ty malá ozubená kolečka a z uší mu syčí pára. Po chvíli vidí i tu žárovku, která se mu rozsvítila nad hlavou v náhlém prozření.

„Už to mám!" Rozzáří se znovu a s vítězoslavným úsměvem si dá ruce za záda a vypne hruď. „Prosím! Mohl bych se prosím kouknout na králíčky?"

Mark se usměje a stáhne z klece deku. „Jak si přejete, pane."

Jack se zprudka nadechne. Přiskočí ke kleci a natiskne na ní svůj obličej.

Uvnitř poskakují malí, roztomilí králíčci všech barev. Někteří spí, někteří chroupou slámu, salát nebo mrkev a někteří cestují z jedné strany klece na druhou. Jsou k sežrání.

Jack je uchvácen. Pusu má otevřenou dokořán a Mark tipuje, že přestal dýchat.

A celkově zamrzl. Protože se už dvě minuty nepohnul.

„Jacku?" Položí mu váhavě ruku na rameno.

„Ti jsou Ú-ŽAS-NÍ!" vykřikne Jack a otočí k němu prudce obličej, na kterém má obtisklé čtverečky od klece. Mark sebou leknutím trhne.

„T-to jsem rád, že se ti líbí." Vykoktá trochu vyvedený z míry Mark.

Jack se otočí zpátky ke kleci. „Strašně moc rád bych si je vzal všechny domů. Měl bych je ve svém pokoji hned vedle postele. Každý den bych se o ně staral. Pouštěl bych je ven z klece, hrál bych si s nimi, chroupal s nimi mrkvičku..."Zesmutní. „Jo...To bych všechno dělal."

Mark si k němu dřepne. „Všechny asi ne, ale kdyby rodiče dovolili, tak jednoho nebo-"

„Nedovolí." Přeruší ho Jack smutně.

„Proč by ne?"

Jack se pustí klece. Upře svůj pohled na špičky bot. „Protože nemám rodiče. Mám jenom tety."

Mark se zamračí. „Tety?"

„Jo, tety," kývne Jack a zvedne k němu oči. „Jsou to naše ošetřovatelky, ale máme jim tak říkat."

„Naše ošetřovatelky?" Mark se zamyslí. Pořádně si Jacka prohlédne. Má na sobě modrou, trochu ušmudlanou a vytahanou mikinu. Kalhoty má trochu špinavé od bláta, hlavně na kolenou, jako správný malý kluk, který si celý den hraje venku. Podle toho vypadají i kdysi bílé tenisky. Vypadá jako normální kluk.

Pohlédne mu do modrých očí. Je v nich neskutečná radost ze života. A pravděpodobně i z králíčků. Srší z nich energie a radost, ale i tak na Marka působí smutně. Jack uhne pohledem. A Marka něco napadne.

„Máš nějaké sourozence?"

„Mám," zazubí se Jack. „A hodně. My jsme taková velká rodina...Ono to vlastně ani u nás doma jinak nejde."

"...Ty jsi z dětského domova, že?"

"Mmhmm."

Marka lítostivě bodne u srdce. Tak malý kluk...

„Tak já už budu muset jít," usměje se Jack. "Teta Signe mě bude shánět."

Ještě jednou se podívá na králíčky a vydá se k východu. Mark se narovná a následuje ho. Zajde zpátky za pult ve stejnou chvíli, jako Jack otevře dveře. Posadí se na židli, ale dveře jsou stále otevřené. Zvedne obočí a s otázkou na tváři se koukne na Jacka.

„Můžu...můžu sem zítra přijít zase?" Zeptá se váhavě.

„Samozřejmě," usměje se Mark a otevře svůj rozečtený časopis. „Rád se s tebou znovu kouknu na králíčky."

Jack se usměje, zamává na rozloučenou a zavře za sebou dveře.

____________________

Tak... Je to tu :D Další jednohubka :D

Není to úplně moje práce, protože jsem se zeptala  Annie_McLoughlin (tímto ji tuto Jednohubku věnuji :3), co mám psát, a ona mi poradila. Trochu jsem to téma poupravila, ale Mark, Jack a zajíčci tam zůstali. :D

Čímž bych vás chtěla poprosit, pokud budete mít nějaký nápad na Jednohubku, neváhejte a napište mi do zpráv či komentářů, a já se pokusím něco sepsat ;) Samozřejmě vás v kapitole označím a přidám věnování :)

Ještěbych vám chtěl poděkovat za (skoro) 550!!!!! přečtení u Porbuzení! Opravdu nemám tušení, kde se tu berete a chci vám všem strašně moc poděkovat :) Jste úžasní a mám vás všechny strašně moc ráda. :)

Také bych chtěla poděkovat své Betě, která, kupovidu, měla jenom pár připomínek. Takže ti, zlatíčko, mockrát děkuji za vše, co pro mě děláš. Mám tě moooc ráda :3