Když jsem otevřela oči už na mě doléhaly slunečné paprsky z okna. Pomalu jsem si sedla na postel a porozhlídla jsem se po pokoji. Nikdo nikde nebyl. Vím, že mě měl zbudit Vadim, ale ten tu taky nikde nebyl. Vstala jsem z postele a začala jsem se oblíkat. Hlava mě už nebolela, ale cítila jsem se jak vyplivnutá, rozžvýkaná žvýkačka. Myslím, že tento pocit všichni známe. Když jsem se oblíkala, do pokoje vešla Nikča. ,,Promiň, že jsem sem takhle vtrhla, ale něco pro tebe mám''. ,,Ahoj, to je v pohodě, polož to na stůl''. Divila jsem se, protože se na nic neptala a ani jí nepřišlo divný, že jsem u ní v pokoji skoro nahá. ,,Rozálie, ten kluk co tu byl s tebou mi všechno řekl, takže neměj starosti''. Oddechla jsem si, protože jí aspoň nic nemusím vysvětlovat. ,,Až se dooblíkneš přijď dolu. Mám pro tebe jídlo''. Usmála se a odešla. Když jsem se oblíkla, vzala jsem papírek na stolku, který mi přinesla Nikča. Otočila jsem ho. Na papírku bylo telefonní číslo a pod ním velké V s tečkou. Samozřejmě jsem věděla, že je to od Vadima. Dala jsem si papírek do kapsy a šla dolu.
Po velké, krásné snídani jsem už musela domů, aby se o mě máma nebála. Když jsem přišla domů nikdo tam nebyl. Moc jsem to neřešila, protože teď byla správná chvíle na odpočinek, a tak jsem si napustila horkou vanu a položila se do ní. Řekla jsem si, že zkusím napsat Vadimovi když mám tu klidnou chvilku pro sebe. Napsala jsem je ,,AHOJ'', a čekala jsem na odpověď. Netrvalo to dlouho a můj telefon zazvonil. Po otevření zprávy jsem jen zírala. Zpráva od Vadima byla dlouhá víc jak deset řádků. Začala jsem číst.
,,Ahoj, doufal jsem, že napíšeš, protože já bych se asi neodvážil. Jinak mám tu na tebe trochu otázek . :P
Chtěl bych se zeptat jestli si už v pořádku a doma?
Jestli nechceš pozvat na jídlo?
Jaká je tvoje oblíbená barva?
Kolik ti je?
Pamatuješ si mě vůbec? :D
Jaké jídlo máš nejradši?
Co bys vždycky chtěla zkusit, ale nemůžeš?
Pochopila jsem jen první větu, ale dál jsem nepochopila, proč se mě ptá na takové věci. Napsala jsem mu, že jsem doma v pořádku a také, že mu děkuju za záchranu. Dále jsem mu napsala, proč ho zajímají takové věci jako například: jaké je moje oblíbené jídlo. Když jsme se znali asi jen třicet minut. Vylezla jsem z vany a šla jsem si lehnout. Pořád jsem kontrolovala telefon, protože neodepisoval. Bála jsem se jestli jsem ho neurazila tím co jsem napsala. Mezi tím čekáním jsem zavolala mamce abych jí ujistila, že jsem doma. Prý jsou na výletě a vrátí se večer.
Okolo třetí odpoledne mi zazvonil telefon, ale tentokrát mi někdo volal. Koukla jsem na telefonní číslo. Byl to Vadim. Zvedla jsem to a uslyšela jsem pozdrav. ,,AHOJ'', nevadí, že ti volám ne?''. ,,Ne.. vůbec ne. Aspoň mi vysvětlíš tu zprávu''. ,,Tak to je samozřejmost, aspoň se dočkám odpovědi. Nejdřív povídej a pak ti to vysvětlím''. Odpověděla jsem mu na všechno. Řekl mi, že se sejdeme zítra ve 14:00 na Václavském náměstí před New Yorkerem. Ani mě nenechal nic říct. Bral to jako konečné rozhodnutí a položil to.
