Vteřina osudu

Proč mi plete hlavu?

Jelikož jsem tam nehybně stála jak blbec, musel začít jako první. ,, Ehm... Ahoj ty jsi se ztratila?" S koktavým hlasem jsem odpověděla ,, No... Jo, před chvílí jsme totiž přijeli a já to tady vůbec neznám" celkem mě překvapilo, že se hned nabídl, že mě zde provede, když nezná ani moje jméno. Chvíli jsem na něj musela čekat, než si sundá přeskáče. Nazul si svoje černé CROCS a celkem jsme se zasmáli, když zjistil, že máme stejné. Náhoda? Nevím, sice jsou to jen blbé boty, ale od první chvíle, co jsme si začali povídat ve výtahu, jsme si dobře rozumněli. Choval se úplně jinak, než ostatní kluci v jeho a vlastně i mém věku. Jinak, konečně jsme si navzájem řekli jak se jmenujeme:D Jeho jméno je Max, vážně se mi to jméno líbí. A i jsem mu to řekla (což je u mě rekord) a on se na mě vzápětí děkovně usmál. No jo, musim si připustit, že je vážně hezkej.

Celou jeho "prohlídku" jsme si povídali, o všem a nestalo se ani jednou, že by nastalo to trapné ticho. Navzájem jsme si řekli čísla pokojů a jelikož jsem měla pokoj o dvě patra výš, tak mě šel doprovodit. Bylo to od něj vážně hezké. Když jsem přišla do pokoje, tak na mě rodiče koukali jako kdybych spadla z Marsu. ,,Kristý kde jsi byla? Měli jsme o tebe strach" Tak jsem jim narovinu řekla, že jsem se ztratila a že mám nového kamaráda. Nijak to neřešili, spíš byli rádi.

Druhý den ráno jsem vstala okolo 8 hodiny a začala se připravovat. Okolo 8:30 jsme vyrazili na snídani. Prvního koho jsem na snídani viděla byl Max,už zase náhoda? Popřála jsem mu dobré ráno a on mě také. A hádejte koho můj taťka zná? No přece Maxovi rodiče. V tu chvíli jsem nevěděla jestli mám být ráda, nebo ne. Navzájem jsme se vsichni představili, Max má v poho rodiče. Místo jsem dostala hned vedle NĚHO, chvilku se na mě díval, což mě začalo znervózňovat. A pak mi potichu řekl něco v tom smyslu ,,Už se těším na dnešní lyžovačku"
V tu chvíli se mi v hlavě začali honit myšlenky, co když spadnu? A ztrapnim se...?