Vteřina osudu

To bych nebyla já

Po třech hodinách cesty jsme zastavili na nějaké benzínce. Já jsem jako jediná zůstala v autě, tak jsem si pustila svůj oblíbený playlist písniček v mobilu. Myslím si, že jsem usnula, jelikož mě vzbudily nějaké divné zvuky, celkem mě to vystrašilo, protože v autě ještě nikdo nebyl a já tam seděla sama. Největší šok pro mě byl, když jsem slyšela, jak někdo přichází k autu a začíná otevírat pomalu dveře...

Celkem jsem se lekla, ale nakonec to byl jen zbytek rodinky, prý se tam zdrželi kvůli jedné paní, která se ztratila a nevěděla cestu. Na konec cesty jsem usnula, už jsem se jen probouzela, když jsme byli skoro v cíli. Hotel a sjezdovky, byly na první pohled velmi okouzlující. Byl zde velice svěží vzduch a příjemný personál. Hned nás ubytovali, ale taťka si po namáhavé cestě potřeboval lehnout, tak jsme šli s mamkou a s bráchou na menší průzkum okolí. Ten hotel byl tak velký, že jsem se trošičku ztratila, no není divu s mím orientačním smyslem. Procházela jsem dlouhé chodby s pokoji a když jsem konečně našla výtah, tak jsem vlastně nevěděla kam mám jet, tak jsem prostě zmáčkla jedničku. Vystoupila jsem a bylo zřejmné, že jsem dojela do lyžárny.

Fakt pecka... Jediný kdo v te lyžárně byl, byl nějaký celkem hezký kluk, přibližně v mém věku, který se ke mně pomalu blížil... Jediné co jsem mohla dělat, bylo se koukat do jeho kouzelných očí..