Vteřina osudu

Vyrážíme..

Je pátek večer a ja si balím poslední nutnosti, jelikož zítra brzy ráno vyrážíme. Je super pocit, když si uvědomím, že zítra už budu lyžovat na krásném prašanu a kolem mě budou přenádherné Alpy. Snad chytneme i hezké počasí, to by byl úplný luxus. Ani nevím do jaké části Alp pojedeme ale s minimálně 8 hodinovou cestou musím počítat.
Hlavně si nesmím nic zapomenout, znám se. Minule jsem si zapomněla helmu, tak jsem si ji tam musela půjčit, bylo to docela nepříjemné, mít na hlavě helmu, kterou tam měla přede mnou nějaká neznámá osoba. Je celkem "vtipné", že já si nejdříve balím největší kraviny , a pak mi tam nezbývá místo na ty důležité věci. Ale už se zlepšuji, mám v tom i systém, což je u mě co říct...:D

Ráno se probouzím kolem sedmé, zase nestíhám! Rychle si vyčistím zuby, obléknu se do pohodlného oblečení a dám si vlasy do nějakého prapodivného tvaru, jen aby to hlavně drželo a mně nepadaly vlasy do očí. Zbytek rodiny se pilně připravuje, mamka dělá svačinu na cestu, zase ji dělá hodně, jako by nám měla cesta trvat minimálně týden. Taťka nakládá věci do auta a bráška kouká na pohádky. Vše je v normálu...

Já, taťka a brácha už sedíme v autě a mamka snad naposledy kontroluje jestli máme všechno. Poslední člen rodiny (mamka) nastupuje do auta a my můžeme vyrážet. Jako vždycky taťka pouští ty jeho starý klasiky a říká nám jaká ta dovolená bude paráda no... kéž by...