Pouhý dotek /HPFF/ ✔ *probíhá korekce*

Kapitola 15.

Nervózně jsem se ošívala a snažila se nekoukat na tu stranu, kde se založenýma rukama stála osoba až mně dost povědomá. Zažila jsem s ní mnoho dobrého i zlého, avšak teď bych ji tady nejraději vůbec neviděla. Modlila jsem se k Merlinovi, aby si mě nevšimla a odešla pryč. 

Slabě jsem klepala nohou a periferně se dívala, jak přichází blíž. Možná mi mohlo být jasné, že mě nepozná, avšak vždy tu bylo alespoň jedno procento prozrazení. Třeba jsem mohla začít konverzaci, ale tahle osůbka mi za to ni nestála. 

Úlevně jsem si oddechla, když kráčela ode mne. Přešla kolem mé postavy, jež stála blízko 'východu'. Nezavadila o mě pohledem, jako bych tu vůbec nebyla. Právě teď jsem děkovala za tu její aroganci. 

Otočila jsem se, abych se podívala na osobu, která mi párkrát způsobila peklo a která se několikrát pyšnila tím, že byla poblíž mého Draca. 

Sledovala jsem Pansy, jak odchází z nástupiště a tím pádem mě tu nechává samotnou. Zhluboka jsem se nadechla a zkonstatovala jsem, že se vůbec nezměnila. Byla pořád stejná. Pořád stejná mrcha. 

Zakroutila jsem nad jejím nafoukaným přístupem hlavou a vydala se zpátky domů. Už jen kvůli tomu, že mě doma potřebovali více než kdykoliv předtím. Nikdy se totiž ti malí drobečkové nerozdělili na tak dlouhou dobu. 

Věděla jsem, že Hayley bude v Bradavicích šťastná, ale už jsem chtěla, aby byla zpátky, protože jsem pocítila slabý pocit prázdnosti. Chyběla mi tady. Bohužel jsem se musela smířit s tím, že s nimi nemůžu být neustále a jednou všichni roztáhnou svá krásná křídla a vyletí do světa. 

***

POHLED HAYLEY:

Těkala jsem pohledem z kupé do kupé, abych našla alespoň trošku místa, kde bych si mohla sednout. Možná jsem měla slečnu Nancy opustit dřív a teď bych neřešila takovou hloupost. Přeci jen bych nedokázala odejít tak brzy, i ten čas, když jsme šly na nástupiště, mi přišel jako jen jedna vteřina. 

Nervózně jsem žmoulala v rukou kus svého svetříku a rozhlížela se, jestli i tady na chodbě není nějaké sedadlo. Bohužel jsem měla zas a znovu smůlu. Nabručeně jsem si kecla na zem a přemýšlela o své nové škole a zjištění, že nejsem až tak obyčejná, jak jsem si vždy myslela. 

"Co tu sedíš?" zvedla jsem hlavu, když se mě někdo otázal. Zlaté prstence lemovaly holčičí obličej a já se znovu dívala do tváře té otravné holky z krámku Madam Malkinové. Prohnilá Flint - takhle ji popsal James.

"Ty -" zasyčela, ale zbytek věty už nestihla dopovědět, neboť mi přispěchal na pomoc jeden kluk. Přesně ten samý, co zasáhl i v obchodě.

"Dej si odchod, Angel. Nikdo tu nechce poslouchat ty tvoje řeči," oznámil ji James, který svou ruku natáhl ke mně. Neváhala jsem a chytila se jej. Kráčeli jsme chodbičkou a já se snažila ignorovat bodavý pohled do zad, který mi ta dívčina věnovala. 

"Kde jsi tak dlouho, Jamesi?" zeptal se jeden z kluků v kupé, do něhož mě James zatáhl. Chtěla jsem poděkovat, ale nějak na to nedošlo, jelikož jsem se potýkala s větším problémem. Hodně vlezlým problémem. 

"A kdo je toto?" zasmál se další a já se zamračila. Je snad na mě něco vtipného? Rozhodně se mi nelíbil jeho pohled. Vypadal jako takový ten agresor v šikaně. Celkem jsem se jej bála, protože byl určitě o jeden či dva roky starší. 

"Kluci a Rose, tohle je Hayley. Její mamka je kamarádka mého táty," vysvětlil to tak zbrkle, ale já mu tu nezazlívala. Sama jsem byla skoupá na slovo, když šlo o nějaké kluky. A hlavně, pokud se jednalo o takové ty typy, které hned na první pohled nemáte rádi. 

Celkem jsem se i divila, že se James s nimi baví. Byl úplně jiný. Nebo jsem prostě v něm viděla něco dobrého? 

Posadila jsem se a raději se nezapojovala do konverzace. Zároveň jsem byla namačkaná na sklo, jelikož jsem musela sedět vedle toho vtíravého kluka. Ani jsem netušila, o čem mluvili, protože o tomto mi asi slečna Nancy nic neřekla. Co je to sakra famfrpál?!

Dívala jsem se přes skleněné dveře kupé na chodbičku a shledala jsem, že bych se měla lépe tam. Cítila jsem se tu jako nevítaný host. Přeci jen, vždy když jsem se dívala na Jamese, odvrátil zrak. Kdykoliv jsem pohlédla do jeho tváře, vzpomněla jsem si na ten den, když jsme byli u něj doma. Nikdy jsem neměla takový vztek, toužila jsem vybouchnout. Neměla jsem v tu dobu ze slečny strach, chápala jsem ji. A ona si tohle nezasloužila..

"Co se to děje?" vyjekla najednou holčina u okna, která se pravděpodobně jmenovala Rose. Divila jsem se, že jsem si pamatovala její jméno. Nezabývala jsem se tím a raději se zaměřila na hluk, který se rozléhal po celém vagonu. 

Pokrčila jsem rameny a rozhodla se zasáhnout. Nesnášela jsem jakékoliv rvačky, protože většinou je to nevyrovnaný boj, přesila. Vstala jsem, ale něčí dotek na zápěstí mě vytrhl z mé bojové nálady. 

"Nepleť se raději do toho," odsekl James a já nakrčila obočí. Odehnala jsem jeho dlaň a vyšla odhodlaně z kupé. Šla jsem podle zvuku, následovala jsem ty hlasy, které se s každým mým krokem zesilovaly. Hnusilo se mi násilí, už jen kvůli mé pohnuté minulosti. Nerada jsem na to období vzpomínala, avšak už navždy se mi do mysli vtiskl obrázek slečny Nancy, která mě skoro jako můj strážný anděl zachránila. 

Mohla jsem tušit, že James věděl, o co se jedná, protože některé z těch rváčů jsem poznala. Jen tak letmo jsem je ještě na nádraží zahlédla, jak se vybavovali s Jamesem, který jen kýval hlavou a usmíval se. Avšak já vždy hledala jen to dobré.

"Vypadni," jedovatý tón mě donutil zhnuseně nakrčit nos. Dívala jsem se, jak jeden kluk vyhazuje dalšího z kupé. Ostatní se mu smáli, když upadl. 

"Nic jsem vám neudělal," zakňučel. Nechápala jsem, proč nikdo z dalších cestujících nezasáhl. To nikdo nemá trošku dobroty v srdci?! 

"To si vyřiď s tvým fotříkem, tady žádného odporného Malfoye nechceme, jasný?!" promluvil a ten vystrašený klučina přikývl, neměl ani na výběr, protože byl obklopen ostatními z party toho hnusného agresora. 

"Nechte ho být!" vykřikla jsem a všichni se rázem přestali smát. Otočili se na mě a zašklebili se. 

"Kdybys věděla, koho se zastáváš, hned by ses k nám přidala, prcku." oznámil mi ten hlavní z nich, ale já jsem si byla jistá, že ten kluk je nevinný. Něco mi prostě říkalo, že tomu hromotlukovi nemám věřit.

"Chrisi, kašli na něj." jeden z kumpánů toho 'Chrise' mu položil ruku na rameno a snažil se ho dostat zpátky do uzavřené místnosti se sedadly. Jakmile se za nimi zavřely prosklené dveře, přes které díky závěsům nešlo vidět, oddechla jsem si. 

"Kdo to sakra byl?" zanadávala jsem si pro sebe, ale ten kluk, kterého jsem zachránila, se ozval. 

"Christopher Parkinson. Jeho otec byl mudla, proto má jméno po matce a rád si vyskakuje na nováčky, protože se neumí bránit..Nebo nemá rád jen mě.." zadýchaně vychrlil a já mu nabídla mou pomocnou ruku. Pomohla jsem mu vstát a on se poté oprášil. 

"Jsem Hayley, mimochodem." usmála jsem se, zatímco jsem mu dala do náruče věci, jež byly rozházené po zemi. Peníze, fotka a šála. 

Poděkoval mi, přehodil si věci jen do jedné ruky a natáhl ke mně svou pravačku. Stiskla jsem mu ji a on se konečně představil. 

"Scorpius Malfoy." 

----------------------------------------------------

Ano, vím, že Scorpius je mladší než James (a tím pádem i Hayley), ale rozhodla jsem se trošku zamíchat věky a přizpůsobit si to mému příběhu.. :D

Snad vám taková velká a zároveň malá změna nevadí. ☺

A otázka na závěr: Chtěli byste více pohledů Hayley?  :O

S láskou, N. ♥