Pouhý dotek /HPFF/ ✔ *probíhá korekce*

Kapitola 21.

POHLED HAYLEY:

Vyčerpaně jsem si podpírala bradu a tím zabraňovala své hlavě v kolébání. Držela jsem si provinilý a zároveň sladký výraz. Když jsem však pohlédla na osobu vedle, musela jsem se na ni zamračit. Ani ona mi nevěnovala úsměv, nesnášely jsme se. Tedy já měla jsem námitky k jejím zastaralým názorům, to ona mě slovně slovně urazila. Prostě jsem se bránila. 

Možná jsem toho měla litovat, ale nemohla jsem. Bála jsem se toho, co přijde a jakmile se ozvalo slabé zaklepání, zmocnila se mě panika. 

"Dále!" požádala vztekle ředitelka McGonagallová dovnitř nově příchozího hosta. 

"Dobrý večer," sklopila jsem hlavu, když jsem zaslechla unavený hlas slečny Nancy. Cítila jsem se hrozně, že ji tady pozvali jen kvůli té hnusné holky. Musela být na dně z všech událostí, co se děly doma v Londýně a já jí jen přidávala starosti. 

A co se vlastně stalo? 

No...

- dvě hodiny zpátky - 

Smála jsem se vtipům, které mi vyprávěl James. Upřímně, nebyly moc vtipné, avšak komický mi přišel výraz Scorpia, když na nějaký žertík došlo. Nesdílel stejný styl humory a přišlo mu až divné, že toto někdo opravdu považuje za vtipné. Mně osobně ne, ale kdo by se nezasmál, když by viděl, totálně nechápavý a vážný výraz Scorpia?

"Jak ti může přijít vtipné, Hay?" zeptal se mračící Scorpius. 

"Není to vůbec zábavné, jenom kdyby ses teď viděl!" snažila jsem se nesmát, ale moc mi to nevycházelo. Vyprskla jsem smíchy, ale zakryla jsem si ústa dlaní, abych tady ve Velké síni nehýkala jako oslík. Ona, přesně takhle jsem se smála.. A já svůj smích z hloubi duše nenáviděla. 

"Hej, mé vtipy nejsou tak strašné!" vyjekl naštvaně na svou obranu James. 

"Jsou!" zakřičeli jsme unisono a James si překřížil na hrudi své ruce. Dále jsme mlčeli a nechali se unášet tou lodí pohody a spokojenosti, na které jsme se všichni tři vezli. Jedli jsme a ani jsme nedutali, prostě jsme se na sebe culili. 

Najednou však moje nálada opadla, protože jsem se až moc rýpala ve svých myšlenkách. Úplně vzadu se skrývaly problémy, které probíhaly doma. Vzpomněla jsem si na slova Jasona, které mi sdělil ještě před tím, než jsem vyrazila na nádraží. 

Co by asi řekl teď, kdyby mě viděl? 

Zakroutila jsem nad svými bláznivými myšlenkami hlavu. Měla bych přestat tak moc přemýšlet a žít pro ten moment, který se mi v danou dobu naskytne. Toužila jsem přestat poslouchat mozek a řídit se hlavně srdcem. Nešlo to jen tak z minuty na minutu, potřebovala jsem čas. 

Kdo by čekal, že se začnu chovat neukázněně hned ten samý den? Já tedy v žádném případě. 

Položila jsem svou vidličku do jídla, kterého jsem už měla dost. Pokývala jsem na kluky, že už půjdu. Se mnou se zvedl i Scorpius, jenž asi čekal, až jeden z nás dvou sní svou porci. Zamávala jsem Jamesovi a kráčela pomalým krokem z Velké síně. 

Nechtěla jsem ještě jít do pokoje ve věži, proto jsem poprosila Scorpia, jestli bychom se ještě neprošli a nezašli se podívat na famfrpálový stadion. Nejdříve sebou cukal, ale jakmile jsem vytáhla svou tajnou zbraň - smutné oči, svolil. 

"Odepsal ti táta?" zeptala jsem se jej, jelikož mi připadalo to ticho až vtíravé. Toužila jsem se jej zbavit. Nedávno se mi pověděl, že hned první den tady v Bradavicích psal otci.