Pouhý dotek /HPFF/ ✔ *probíhá korekce*

Kapitola 26.

POHLED DRACA: 

Díval jsem se z okna a pozoroval sousedky, které se laxně vyhýbaly chodníku na mé straně. Uchechtl jsem se, když jsem spatřil, jak jedna z nich nechutně nakrčila nos, protože jsem měl u poštovní schránky pytel s odpadky. Nemusela se ani dívat a věděla, že se jedná o prázdné lahve alkoholu. 

Protočil jsem očima nad jejich povrchností a napil se ze své skleničky. Ve svých drahých kožených botách jsem se vydal směrem pryč. Plahočil jsem se pokojem, který kdysi vypadal jako má i její ložnice. Teď jsem procházel přes střepy a ignoroval bolest, jež mě svazovala každou sekundou, co jsem v tomhle domě strávil. Toužil jsem vypadnout, ale věděl jsem, že by mě ta prázdnota dohnala a já bych se ještě víc užíral.. Zda-li to vůbec ještě šlo..

Snažil jsem se nevnímat zběsilé zvonění - odpornou zvonkohru, kterou jsem nesnášel, ale pro Astorii jsem to rád trpěl - doprovázené neúprosným klepáním. Čekal jsem, že se osoba po pár minutách vzdá a vypadne, jelikož si bude myslet, že nikdo není doma, ale zmýlil jsem se. 

Chodil jsem po obývacím pokoji, díval se na hromadu oblečení a rozmlácených věcí. Byla tam spousta dopisů, které jsem nechtěl číst. Neměl jsem však tušení, že se tam může skrývat i něco důležitého, než jen výpověď a dotazy z práce kvůli mé nečinnosti. 

Přeci jen jsem věděl, že se tam skrývá jedna věc, kterou jsem toužil spálit. Byl to obraz, který Astorie pověsila nad krb hned první den, co jsme se tady přistěhovali. Byla na něm ona s její sestrou Daphné. Jejího sourozence jsem nesnášel i v Bradavicích, neboť držela s Pansy. Souhlasila s ní ve všem, hlavně pokud se jednalo o ubližování mé sladké Nancy..

Ach, Nancy.. Kéž bych tě nikdy neztratil a mohl neustále ochutnávat tvé rty chutnající jako čerstvé maliny. Nikdy bych se jich nevzdal, protože my jsme si byli souzeni..

Astorii jsem miloval, ale nebylo to to samé. Nebyla v tom vášeň. Nesnažil jsem se zachránit tento vztah už jen proto, že ona taky nebyla nejsvatější. Všichni si na nás ukazovali jako na krásku a zvířete, ale někdy mi přišlo, že jsem ji ani pořádně neznal, že ona byla to zvíře. Ta nečistá a nevěrná bytost. 

Podíval jsem se na stěnu, kde kdysi býval ten odporný obraz. Teď tam byl pověšený jiný..Chtěl jsem na ni tak moc zapomenout, ale pořád jsem si ji něčím připomínal. Přešel jsem blíže, přímo před krb a hleděl nahoru. Pozvedl jsem svou dlaň a pohladil dívku zachycenou na plátně po tváři. Připadal jsem si zase jako sedmnáctiletý. I přes to všechno jsem jako by cítil její přítomnost a hebkost její kůže. 

Slabě jsem se pousmál, když mi došlo, že začínám přicházet o rozum. Měl jsem zničeně sklopený zrak, poté jsem se však znovu díval vzhůru. Pozoroval jsem portrét Nancy, který jsem nakreslil hned po útěku z bojiště v Bradavicích. Chtěl jsem zachytit její krásu, ale ten obraz se nikdy nedokázal vyrovnat skutečnosti. 

Zakroutil jsem hlavou a moje mysl se vrátila zpátky na zem. Zvonek pořád zvonil, ale mě to zatím vůbec nevadilo. 

Tížil mě pocit, že jsem na něco zapomněl, ale můj opilý mozek si nemohl vzpomenout. Nadával jsem si pod nosem, jak jsem hloupý, ale svého pití jsem se nevzdával. Nemohl jsem. Pomáhalo mi to alespoň na chvíli přestat myslet nad tím, co všechno jsem ztratil. 

"Už dost!" zakřičel jsem a pevně stiskl sklo ve své levé dlani. Sykl jsem, když se sklenička, která nápor nevydržela, rozbila a drahý alkohol mi začal stékat po ruce a pomalu se vsakoval do rukávu košile. 

Otravný zvuk se mi vrýval do uší a já se spěchem šel ke vchodu odhodlaný si osobu podat. Měl jsem vztek a chtěl jsem si ho na někom vybít. Tahle žena či muž si nevybrala to nejlepší období.