Křídla

První pírko

"Angelo?" Angela Bělohorská, holka s talentem na fotografování a kreslení, antitalent na školu a snílek. Ano, tenhle příběh se zdá být jako všechny ty ostatní. Jako ty, co mají nejdříve buď bohatý, anebo neoblíbený život, pak se zamilují a končí to šťastně, či skoro. Ale tenhle ne... tenhle příběh je sice o obyčejné holce, co si jí pomalu nikdo ani nevšimne, ale je jiný. Není obyčejný.

"Angelo!" Se sluchátky na uších a tužkou v ruce si Angela kreslí Anděly. Ani neví proč, prostě kreslí Anděly s krásnými obrovskými křídly. Taky by chtěla taková. Nádherná velká křídla s bílými labutími pery s černým chmířím na koncích. Chtěla by létat, létat vysoko od ostatních lidí, létat vysoko od všeho, co ji omezuje...

Konečně se Angie pohla... pomalu zvedá hlavu, ale nahoře nikdo není.

"Jak jinak..." Jak si mohla naivně myslet, že zrovna ji by mohl někdo volat. Ji, tu, onu... jinak než těmito slovy ji už nikdo neoslovuje, proč by také měl, když nikdo pořádně nezná její jméno. Celá třída si v podstatě ani nepamatuje, že by někdo takový jako Angie do jejich školy vůbec mohl patřit. Možná by to tak ani nebylo, kdyby jí Lucie Zimmerová při seznamování v primě nepředběhla v představení ostatním. Zvláštní jak taková maličkost může již čtvrtým rokem ničit Angeliin život.

Jeden určitý člověk v té škole Angie zná. Vlastně je jich více, ale ty co si z ní utahují nebudeme počítat. Ten člověk se jmenuje Filip. Filip Černý, opak Angie s nadáním pro hudbu. Nehorázným talentem pro hru na klavír. Nikdo jiný na škole nedokáže z klavíru vyvést takové nádherné melodie jako on. Představte si nekonečný pád z vodopádu mezi nádhernou přírodou za zvuků právě těch tónů z klavíru. Krásné, že ano. Stejně jako on. Jediný Angiin přítel... doslova.

Ten pocit štěstí, kdy ho může každý den vidět u školy na místě kde se poprvé potkali. Bylo jim 11. On jediný si zapamatoval to tiše vyslovené jméno při adaptačním dni. Nádherný pozdní letní den, prakticky první den školy. Nového místa, odkud se každičký rok ozývá nadšené štěbetání a vřískot při seznamování, kdy malé holčičky zjistí, že mají stejná jména, malých primánů. Povzdechy sekundánů nad vzpomínkami, kdy i oni byli takoví a vrískot všech ostatních ročníků, kdy se konečně sejdou po prázdninách zde na pozemku elity gymnázia na dalších deset měsíců. Na dvoře tohoto gymnázia pod kaštanem se všichni sešli. Zde se měly dít ty zázraky. Zde se měla utvářet nová přátelství a možná i první láska. V případě Angie a Filipa se zázrak stal.

Trvalo 3 roky, než se opravdu podívali jeden druhému do očí. Angie zrovna Vincent Fiala znovu pošťuchoval se svými vyvedenými kamarády. Bylo by krásné, kdyby tam Filip přišel a všechny je odhodil. Možná by pak vše bylo jinak. Ale přišel až když odešli. I za to mu však Angie byla vděčná.

Pár měsíců uběhlo a všechny ty hezké chvíle co spolu strávili se musely posunout o laťku výš. Pod tím stejným kaštanem se poprvé políbili. Na konci roku... den před prázdninami a dvěma měsíci bez jediného kontaktu. Bylo to krásné, až zázračné...

Dalších devět měsíců krásného a někdy strašného utrpení stojí před Angelou. Ale užívá si to. Navíc, proč by měla být nešťastná? Zatím má vše co potřebuje.

Jako každý čtvrtek míří ke Kaštanu s velkým K. Takový jírovec je jen jeden, ten jejich. Těší se? Možná. Má ho ráda, on ji snad toto cítění opětovává, ale stále je to jen jeden člověk na tomto místě, co ji neublížil.

"Prosím ať nezapoměl.." přání, co každý čtvrtek vyslovuje těsně před tím, než zahne za roh. Jednou tam nebyl, těsně před jejich setkáním.