Jednodílovky a básničky

Zlomené srdce

Vypravování

Kdysi dávno jsem měla kluka... jmenoval se Karel a kvůli němu jsem si zlomila srdce. Na druhou stranu jsem se naučila, že nemám nikomu důvěřovat. Co se stalo? Nechte mě Vám to povědět.

Bylo léto a já jsem odjela na dovolenou. Nejela jsem do zahraničí, takže jsem si mohla s Karlem a s kámoškami psát. Kámošky mi odepsaly hned, co jsem jim napsala, ale Karel? Ten se mi neozval ani jednou. Zkusila jsem mu párkrát zavolat, ale vždycky to akorát vyzvánělo a nic se nedělo.

Když jsme se měli s rodinou vracet, napsala jsem holkám, že se můžeme sejít a taky se tak hned po příjezdu stalo. Hodila jsem si věci domů a šla jsem za holkama do parku, kde jsme měly sraz. Jakmile jsem je viděla, rozběhla jsem se k nim a objala je. Ony mi objetí opětovaly. Začaly jsme si povídat a já jim řekla, co se stalo-nestalo s Karlem. Ony se na sebe podívaly a pak na mě. ,,Co se děje?" zeptala jsem se jich. ,,Víš, no... my jsme ho jednou... teda ono to bylo několikrát... s nějakou holkou..." Byla jsem v šoku a hned jsem mu napsala: Ahoj, jsme zpátky ve městě, sejdeme se u tebe zhruba za 10 minut. Rozloučila jsem se s holkama a běžela za Karlem.

Jak jsem řekla, za 10 minut jsem byla u něj u domu a zvonila jsem. Otebřel mi Karel a já ho strčila do domu. ,,Vrau, taková se mi líbíš." ,,Ticho! Chci něco vědět... proč jsi mi ani jednou neopověděl, nezavolal mi zpátky a kdo je ta holka, která mě nahradila?" Tohle nečekal a proto to přiznal celkem rychle. ,,Končím s tebou! Jdi si za ní a mě nech na pokoji." Řekla jsem mu a utíkala jsem domů.

Doma jsem se zamkla v pokojíku, skočila do postele a brečela jsem co jsem mohla, dokud jsem neusnula vyčerpáním. Když jsem se probudila, měla jsem několik nepřijatých hovorů od toho blbce, kterého jsem milovala a zároveň nenáviděla. Měla jsem i jednu SmS, ve které stálo: Kotě prosím... zvedni mi ten mobil a nebo mi aspoň odpověz. Koukla jsem se na tu SmS a jenom jsem si říkala, jestli se mi ten kluk jenom zdá nebo co. Ale odpověděla jsem mu: Fajn. Jedna šance. Zítra, v 13h v parku.

Přišel zítřek a já jsem byla v parku čtvrt hodiny předem. Můj zlozvyk. Nikdy nejsem v čas, vždy jsem tam moc brzo. Ale tentokrát to bylo asi i dobře, protože v domluvený čas nepřišel. Řekla jsem si, že může být někde nějaký problém a tak jsem čekala dál. 2 hodiny odpoledne a pořád nic. ,,Dám mu ještě jednu hodinu a pak ať si dělá co chce." Když ani ve 3 nedošel, tak jsem to vzdala a směrovala jsem domů, když v tom mě někdo zastavil. Koukla jsem se na dotyčného a viděla jsem Karla. ,,To teda brzo. Čau!" vyštěkla jsem na něj a šla jsem dál, ale on mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě čelem. ,,Nesahej na mě! Pusť mě!" ,,Hej, promiň mi to. Jsem tu." ,,Jo, o 2 hodiny později, to je naprosto v pořádku." řekla jsem ironicky. Nechtěl mě pustit, tak jsem se mu vyškubla a dala mu facku. On tam stál a koukal na mě, tak jsem se chopila šance a rozběhla jsem se domů, opět se slzami nejen v očích, ale také padajících po tváři.

Tak tohle byl můj příběh. Díky němu jsem přestala věřit všem lidem. Důvěru si získávají velmi těžko. Jediní lidé, kterým věřím jsou mé kámošky.