Nabíječ

Kapitola 1.

Ó bože."Buch."Ó bože."Buch buch.Co to..."Ó bože, to je ono!"Probrala jsem se ze spánku a zmateně se rozhlédla po neznámémpokoji. Na podlaze krabice. O stěnu opřené obrazy.Moje nová ložnice, můj novej byt, připomněla jsem si. Položila jsemruce na luxusní přikrývku a urovnala si ji na těle. Dokonce i v rozespalostijsem si uvědomovala, jak kvalitní deku jsem si pořídila."Mmmm... Jo, bejby. Přesně tam. To je krása... Nepřestávej, nepřestávej!"No páni...Posadila jsem se, promnula si oči a otočila se ke stěně za sebou. Začalomi docházet, co mě to vzbudilo. Ruce, které ještě pořád nepřítomněuhlazovaly přikrývku, přilákaly pozornost Clivea, mého úžasnéhokocoura. Strčil mi hlavu do dlaně a chtěl pomazlit. Zatímco jsem ho hladila,rozhlížela jsem se a snažila se zorientovat v novém prostředí.Do bytu jsem se přistěhovala teprve ten den a byl skvělý. Měl prostornémístnosti, dřevěné podlahy a obloukové dveře. Byl v něm dokoncei krb! Ve skutečnosti jsem neměla páru, jak vůbec oheň rozdělat, ale tonebylo podstatné. Nemohla jsem se dočkat, až na římsu nad ním něcopoložím. Jako interiérová designérka jsem byla zvyklá v duchu přemísťovatvěci, kamkoli jsem přišla. Mí přátelé už šíleli z toho, jak jsemjim věčně všechno přerovnávala.Stěhování mi zabralo celý den, pak jsem se v neuvěřitelně hlubokévaně s nožičkami jako pařátky cákala až do té doby, než jsem se podobalasušené švestce, načež jsem si zalezla do postele a s radostí naslouchalavrzání a skřípání nového domova, slabému provozu pod okny,jakési tiché hudbě a uklidňujícímu klap klap šmejdícího Clivea. Klapklap dělaly jeho drápky, abyste rozuměli..."Můj novej domov, myslela jsem si spokojeně, když jsem upadala do bezstarostnéhospánku. Právě proto jsem byla tolik překvapená, že jsem seprobudila v... ukažte... ve dvě třicet sedm v noci.Tak jsem si ležela a hloupě zírala do stropu, pokoušela se navrátitdo odpočinkovéhostavu, když vtom mě zase něco vyrušilo. Pelest mojípostele se pohnula. Nebo spíš jako by narazila do zdi.Děláte si srandu? Pak jsem velice zřetelně uslyšela:"Ó, Simone, to je ono! Mmm..."Ježiši.Nevěřícně jsem zamrkala. To, co se v sousedním bytě zcela jasně odehrávalo,mě nejen docela probudilo, ale trochu i fascinovalo. Podívalajsem se na Clivea, on se podíval na mě, a kdybych nebyla tak unavená,přísahala bych, že na mě mrknul. Hádám, že vedle se nám někdo chystána Óčko.U mě bylo už nějakou chvíli období sucha. Dlouhou chvíli. Špatný,rychlopalný sex a blbě načasované dostaveníčko na jednu noc měpřipravily o orgasmus. Už šest měsíců byl na dovolené. Šest dlouhýchměsíců.Snažila jsem se z toho dostat tak zoufale, že mi začal hrozit syndromkarpálního tunelu, jenže Óčko mě podle všeho opustilo už navždycky.A nemám tím na mysli Oprah Winfreyovou.Myšlenky na své chybějící Óčko jsem radši zapudila a stočila se doklubíčka. Všechno se zdálo ztichlé. Clive vedle mě spokojeně předl a jájsem se konečně zase nechala unášet spánkem. Vtom vypuklo hotovépeklo."Ano! Ano! Ó bože... Ó bože!"Z poličky nad postelí spadl obrázek a praštil mě do hlavy. To mě naučí,že žiju v San Francisku a že se mám vždycky ujistit, jestli je všechnobezpečně zašroubované. Když už jsme u toho šroubování...Zatímco jsem si rukou masírovala hlavu, nadávala jsem tak, že byse Clive mohl červenat (kdyby to kočky uměly). Pak jsem se otočila kezdi, která doslova narážela do pelesti mojí postele a za kterou randálpokračoval."Mmm... ano, bejby, ano, ano, ano!" skandovala křiklounka a zakončilasvůj projev spokojeným vzdychnutím.Potom jsem, ježíšku na křížku, uslyšela plácání na zadek. Tenhlezvuk si splést nemůžete a u sousedů někdo zrovna dostával pořádnýchpětadvacet na holou."Ó bože, Simone. Ano. Byla jsem zlobivá holka. Ano, ano!"Neskutečný... Další plácání na zadek a pak neklamné mužské sténánía vzdychání.Vstala jsem, odsunula celou postel pár centimetrů dál od zdi a nakvašenězase zalezla pod deku. Po celou dobu jsem z té stěny nespustilaoči.Než jsem usnula, přísahala jsem si, že jestli zaslechnu ještě i docelamalé pípnutí, zabouchám na ně zpátky. Nebo sténání. Nebo plácání.Pěkně vítáme v naší čtvrti.