Vydaly jsme se na cestu, jenže nevíme kam, to snad budu muset procestovat celou zemi?
Maminko kdepak jsi? Kdepak je Tatínek? Proč jste mne tu nechaly.
Tyto otázky si kladu každý den.
Každý rok jsem promarnil hledáním své rodiny.
"Michele, bojím se" povídám roztřeseným hlasem, kampak půjdem jako první? "Na místo kde jsi se narodil" pověděla.
Vyhledaly jsme si první vlak. A postupem času jsme byly skoro na místě, na tomto místě jsem se narodil.
"Michele? Ta dáma nás stále sleduje."
Zašeptal jsem, zrychlily jsme na kroku, ale ten pocit, ten strach z postarší dámy, byl silný. Třásl jsem se, jedinou útěchou mi byla přítomnost mé domoviny.
Michele mne poklepala na rameno a povídá:, "Už musím zpět"
Tímto naše cesta skončila, já zas zůstal sám.
Maminko najdu tě někdy? Jsem si znovu se slzama v očích pověděl, stojím uprostřed velkého obchodního domu, pozoruji lidi a koukám na fotku mé maminky nepoznávám ji, ale najednou vyšla paní, velice podobná mamince, nádherná byla, viděl jsem bolest v jejích očích.
Přišel jsem za ní a zeptal jsem se:, "paní stalo se něco?"
Jedinou odpovědí bylo:"před osmi lety jsem přišla o syna, unesly ho, máš jeho oči."
V tu chvíly jsem zkameněl. A tiše pověděl: "já ztratil maminku, jako malý kluk, snažím se vypátrat co se stalo."
"Dominiku?" pověděla, "já nejsem Dominik, jsem Dave"
Začal jsem jí vypravět co se mi stalo.
"Když mi byl rok, našel mě na ulici mladý pár, ujal se mne a daly mi jméno Dave" Když jsem to dořekl znova jsem pohlédnul na fotografii.
"Mami?" S úsměvem na tváři.
"Synu" S pláčem mne objala, v tu chvíly jsem věděl že to je ona.
Nevím jak, ale poznal jsem to.
Našel jsem svou maminku.
