Bohužel zase to není ona.
Jak jsem to poznal? Nevím jak, ale toto určitě není ona. Maminku snad nenajdu, jediné co vím je, že otec je určitě mrtvý.
Proč mám takový divný pocit, že nenajdu svou rodinu.
Procházím sám ulicemi.
Už svítí noční lampy, já s pláčem hledám rodinu.
Dnes mám narozeniny, je mi deset let. Já jsem stále sám. Jediné mé přání je vidět znova svou rodinu, ztrácím naději, ztrácím víru, čím jsem starší tak ztrácím i sílu.
Najdu je? Nebo ne? Jediné co mne drží ještě na nohou je má kamarádka.
Pomáhala mi se vším, jediná mi rozuměla. Předemnou je divný strom, něco mi připomína. Že by vzpomínky? Vypadá stejně jako ten co jsem viděl v den druhých narozenin.
Začíná se už stmívat a já nemám kde spát, nemám co jíst, nemám ani co pít.
Věřím v to že je najdu.
Za stromem je nádherné místo, přespím tu a ráno něco vymyslím.
Vyrazím dále hledat, hned co vstanu.
Už je desátá večer měl bych spát.
Bohužel to nejde, stále musím myslet co se stalo.
Dvě ženy podobné matce?
Jak je to možné? Kdo doopravdy je má matka, v hlavě mám zas tolik myšlenek.
Co bude zítra nevím.
Doufám že ji najdu co nejdříve.
Obavy mi dodávají sílu.
Musím už spát.
