Nástupiště devět

4# Opomíjené místo

Jordan s Ramienem spolu chvilku stáli na nástupišti, bavili se. Poté se po nástupišti rozešli k podchodu, který je údajně měl zavést ke staniční budově bez toho, aby přelézali kolejiště. Jordan by nejradši cestu vedla přímo kolejištěm, ale zde už to bylo více hlídané, zde si to nemohla dovolit, nechtěla-li si dělat problémy.

Jakmile slezli ze schodů dolů, Ramien se však rozešel na opačnou stranu, než Jordan. Když si toho všimla, zarazila se, zastavila a otočila k Ramienovi. ,,Kam jdeš?" pozvedla obočí v nechápavém gestu. Věděla, že je do ní Ramien asi trochu více zakoukaný, avšak ona mu to neopětovala... na citový vztah si připadala ještě příliš mladá.

,,Pojď, znám tady pěkný místečko," zazubil se na ni. Jordan si nyní připadala divně. Jakoby snad svému kamarádovi nechtěla moc věřit... Nic na sobě však nedala znát. Tiše se rozešla za ním. Její hlavou se honily nejrůznější a taky ty nejpodivnější myšlenky.

Došli spolu až na konec chodby a následně se Damien rozběhl a přeskočil dřevěnou zábranu v chodbě, kde vedlo úplně poslední schodiště. Poté, když viděl, že Jordan stojí a nejde za ním, otočil se. ,,Notak, neboj, poskoč," dloubnul do mě slovně a povzbudivě se pousmál.

Na chviličku se Jordan zamyslela, stále stála. Věděla však, že když tu závoru přeskočil Rami s obrovskou krosnou, zvládne to i ona, byť na pohybové věci není příliš nadaná. Nakonec však, po chvilce váhání přecejen vyrazila. Rozběhla se, chytila se oné závory a přehopla to. Ramien už běžel po schodech nahoru.

,,Počkej! Kam mě to vedeš?!" zahulákala na něj, kluk jí však zmizel z dohledu. Vyběhla za ním nahoru. To, co viděla, ji doslova dostalo do kolen. Zůstala stát na kolenách, s otevřenou pusou. Bylo to starobylé vlakové nádraží... tedy, ovšem pouze jeho část. Bylo to odložené nástupiště. Celé ale působilo tak historicky, mělo dokonce vlastní přepážku ke koupi lístků - ovšem, zaprášenou, opuštěnou.