Fuck, I Love Harry Potter!❌

22. Kapitola- „Neboj, já tě zkrotím."

Ředitel klepal prsty o stůl a tiše si k tomu pobrukoval. Snažil se přijít na nějaký rozumný nápad, ale ten bohužel nepřicházel. Pod každou myšlenkou číhaly dvojsmysly a on měl pocit, že se vrátil do svých pubertálních let. Jenže tehdy jsi nebyl ředitelem jednoznačně jedné z nejlepších škol a ke všemu tě neoznačovali za jednoho z nejmocnějších kouzelníků světa ozval se rozum. Ten ale stejně nebyl co platný. Ve skrytu duše má každý své největší choutky, kterým odolá jen málo lidí a toho si byl Brumbál vědom.

Měl své dobré a špatné dny. V těch dobrých převažoval slušný a vážený ředitel, ale ty špatné z něho dělaly nadrženého dědka. To, že na něj profesor lektvarů neměl náladu věci jen přitížilo. Nedalo by se tomu říct láska. Spíš touha strhnout ze Severuse plášť, dotknout se jeho neskutečně mastných vlasů a ani Merlin neví, co ještě za úchylárny.

Brumbál přestal ťukat o stůl a místo toho zaťal pěsti. Jeho neupravené nehty se mu zaryly do kůže. Začal se celý klepat a v zápalu vzteku shodil všechny papíry poslané z ministerstva na zem. Byl naštvaný sám na sebe, na ministerstvo, na sbor, ba i na samotného profesora, který ho svým zbůsobem sváděl.

Nikdy nevěděl, jak špatně na tom je a jak touží po pouhém doteku učitele lektvarů.

Už nemohl dál otálet. Vyšel z ředitelny rázným krokem. Teď už ho nic nezastaví. I kdyby měl toho proradného netopýra znásilnit, tak to udělá!

Míjel studenty, kteří se znuděně šinuli po chodbách a ignoroval jejich pozdravy. Nevnímal nic jiného než představy několika následujících minut. Ty představy neměly tak těžký děj. Zaklepe na dveře a až mu profesor otevře...

„Albusi!" křikl ženský hlas. On ale dělal, že to neslyší a šel dál. Věděl, co chce a taktéž věděl, že jí to dát nechce. No, kde že to skončil? Zaklepe na dveře a až mu profesor otevře, tak se opře o rám dveří, nasadí svůj svůdnický pohled a...

„Albusi, všude tě hledám," křikla žena znovu a ředitel ji už cítil v patách. Zaklel tichou nadávku na osobu za ním a už si vymýšlel příběh o jeho špatném sluchu. „Říkal si něco?" zeptala se osoba za ním. Tohle už snad není možné!

Brumbál se zastavil a zprudka se otočil. „Jé Minervo, to je mi ale překvapení!" Ředitel se snažil nasadit výraz typu: překvapila jsi mě, ale velmi mile. Sám však takové sympatie necítil.

„Říkal si, že někdy musíme zajít k tobě na večeři a probrat nějaké záleži-" větu nedořekla protože jí Albus skočil do řeči. „Ano Minervo, to jsem opravdu říkal, ale momentálně pospíchám k Severusovi abych ho oš- obeznámil o nějakých důležitých nadrže- nadřazených věcech," řekl na jeden nádech. Ani nepočkal na odpověď a šel pryč.

„A mimochodem tou schůzkou jsem nemyslel romantickou večeři při svíčkách!"

S takovým zdržením ředitel opravdu nepočítal a byl naštvaný sám na sebe, že prozradil, kam má namířeno. Nechápal, jak může být někdo tak dotěrný. Tedy chápal, protože teď dělal to samé, ale prostě ho to naštvalo.

„Už jdu Sevíku. Neboj, já tě zkrotím."

---
Co si zatím myslíte o vývinu příběhu? 0:)