Is she real?

1.

Jak poznáte, že někoho opravdu milujete? Není vlastně tak těžké to poznat, horší je potom rozlišit lásku a touhu. Občas člověk tolik touží po lásce, až si začne nalhávat, že dotyčného opravdu miluje. Opravdová láska nemusí přijít nečekaně, může se projevovat pomalu, ale poznáte ji. S dotyčným se cítíte dobře. Nehrajete si před ním na nikoho, jste s ním uvolnění. Jste ochotni se kvůli němu vzdát všeho, obětovat mu všechno, i sebe. To ale platí i v těch případech, kdy je láska neopětovaná. Dotyčná osoba toho poté ale často využívá. Potom vás čeká jen odkopnutí a beznaděj. Není to ale naše chyba, my nejsme většinou ty zlé, jsme jen zoufalé. Toužíme po lásce, po pozornosti a společnosti. Na tom přece nic špatného není, že? Tak co děláme špatně?

Aktivita: před třemi dny
Online: 5

Zaposlouchala jsem se do ticha, které v domě panovalo a počítala minuty do půlnoci, kdy se do dveří vpotácí můj opilý otec. Dělávala jsem to často. Psala jsem článek na svůj blok a čekala na otce, abych se mohla společně se sestrou vyplížit z okna. Zezdola se začalo ozývat hulvácké bušení do dveří. Popadla jsem svou sestru do náruče a posadila ji na parapet.

„Betty, žebřík. Rychle, než najde klíče." Dívenka se pevně chytila dřevěného žebříku, který jsem nechala opřený o stěnu domu. Rychle začala klesat, tak jsem se vyhoupla na druhou stranu za ní. Slyšela jsem už rychlý dusot jeho těžkých černých bot, který mi jsem mimochodem jednou dostala přes tvář (kromě roztrženého rtu a modřině mi nic nebylo), tak jsem poslední dva metry vzala skokem. Vzala jsem svou sestru za ruku a rozběhla se s ní k našim sousedům.
Lenny a Jillian byli opravdu milí a nechávali nás u sebe, když měl otec své picí dny. Nikdy se o něm nezmiňovali, jen v ten den šli spát později, aby na nás počkali. Následující den nám nachystali snídani a my jsme s nimi snídaly, jako kdyby to byli naši rodiče. Milovala jsem oba stejně, jako kdysi jejich syna.

George byl vysoký a dobře stavěný mladík. Byl o dva roky starší než já, a když jsme se poznali, tak už dělal maturitu a hledal vhodnou vysokou. Zrovna jsme se přistěhovali a já obcházela dům, když jsem uslyšela ten hlas. Vábil mě k sobě a já se nechala unášet melodií, než jsem došla k malé ohraničené zahrádce, ve které seděl na zemi a brnkal na kytaru. Pozorovala jsem ho a připadala si, jako kdybych pozorovala dílo v galerii. Slunce mu zářilo do opálené tváře a jeho ústa odhalovala s každým slovem jeho bílé zuby. Oči měl zavřené a nechával se unášet melodií, ale přesto si mě po chvilce všimnul. Nikdy jsem nebyla stydlivý typ, takže jsem se s ním hned pustila do hovoru. Rozuměli jsme si, byli jsme jako dvojčata, jen jsme k sobě časem začali cítit něco víc. Nakonec ale odjel na vysokou a začal se mi odcizovat. Milovala jsem ho sice pořád, jen už v tom nebyla ta vášeň.
Přesto, když mi jeho otec oznámil, že ho srazil nákladní vůz, tak jsem byla na dně. Byl to první kluk, kterému jsem dala všechnu svou důvěru. Nebála jsem se ho milovat celým srdcem, protože jsem mu věřila. Byl to hodný kluk a nezasloužil si takovou smrt.

Po pár měsících mi jeho matka dala jeho zápisník, který mám schovaný dodnes. Týdny jsem ho pročítala a brečela u něj do polštáře. Psal v něm o mně. Básničky, pocity, úvahy o společné budoucnosti a taky naše zážitky. Věděla jsem, že by mě nikdy neopustil. Neměl v plánu mě nechat odejít, protože mě miloval a plánoval se mnou budoucnost. Dokonce vymyslel jméno pro naši dceru. Malie. Byla jsem přesvědčená, že pokud budu mít někdy dceru, tak se bude jmenovat takhle. To bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat. Pro naši lásku, která mi už zůstane. Nikdy už nezmizí, protože to nejde. Bude společně se smutkem v mém srdci navždy.