Is she real?

2.

Má cenu se kvůli někomu měnit? Dokáže se člověk vůbec změnit? Ne! Kvůli nikomu se určitě neměňte (výjimkou jsou pouze vrazi a tomu podobné případy). Pokud vás nemiluje takovou, jaká jste, tak vás doopravdy nemiluje. Říkáte si, že kvůli němu musíte zhubnout nebo být chytřejší? Blbost. Navíc, i kdybyste shodily i dvacet kilo, uvnitř byste byly tou tlustou holkou. Můžete ostatním nalhávat, že jste se změnily, ale vy samy budete moc dobře vědět, že jste stejná. Nelze změnit úplnou podstatu své osobnosti, vždycky ve vás bude špetka toho starého já. Proč se tedy měnit? Kvůli mužům, společnosti nebo kvůli sobě? Odpověď je lehká a samy ji znáte.

Aktivita: včera
Online: 12

Poslední dobou si můj blog čte čím dál tím víc lidí. Překvapuje mě, že je někdo ochotný dobrovolně číst všechny ty slátaniny, které můj mozek vyplodí. Pořádně se protáhnu a popadnu batoh, který jsem si opřela o dřevěný stůl v knihovně. V posledních letech trávím v knihovně většinu svého času, protože čekám, než sestře skončí kroužky nebo škola, abych ji mohla vyzvednout a jít s ní domů.
S úsměvem pozdravím knihovnici a rychlým krokem mířím z knihovny ven, to bych se ale nesměla srazit ve dveřích s vysokým ramenatým mužem. Z jeho úst unikne pár zakletí, než mi pohlédne do tváře. Celou si mě se starostí prohlédne. Jeho zelené oči hledají na mém těle nějaké zranění, ale žádné nemám, čehož si po chvíli všimne.

„Omlouvám se slečno, nedával jsem dostatečně pozor. Snad se vám nic nestalo." Nyní se mi už díval do tváře a usmíval se. Sundala jsem si brýle z nosu a schovala je do tašky. Neměla jsem ráda, když mě s nimi někdo viděl, protože mi dělaly kulatější obličej. Vypadala jsem v nich jako sud sádla, a to mi dvakrát příjemné nebylo.

„V pohodě, nic se mi nestalo. Opravdu. Když dovolíte, tak já kolem vás projdu. Spěchám." Okamžitě mi uvolnil cestu a já kolem něj s úsměvem prošla. Snažila jsem se, abych si ho neprohlížela moc nápadně, ale pár pohledů na jeho tělo mi uteklo. Byl sice vyšší, ale jeho tělo vypadalo silně. S úšklebkem jsem opustila knihovnu. Přemýšlela jsem nad tím, odkud ten muž byl a najednou jsem stála před školou. Potom jsem už čas na přemýšlení neměla, protože jsem se prala o tašku se svou roztomilou sestrou (ďáblem).
Cesta domů trvala o pár minut déle, kvůli malé bitvě, ale stihly jsme kreslené pohádky, což zachránilo situaci. Byla jsem ráda, že se dnes nemusím obávat otcova příchodu, jelikož byl na služební cestě v Kanadě, kde jsem strávila první část svého života. Uvařila jsem nám na večeři makarony se sýrem a společně jsme sledovaly soutěže krásy.

„Budu taky někdy tak krásná Em?" podívám se na smutnou dívenku a pohladím ji po dlouhých černých vlasech. Když jsem byla malá, taky jsem toužila po tom, abych byla krásná jako dívky v televizi. Chtěla jsem mít dlouhé husté blond vlasy a křišťálově modré oči, ale později jsem zjistila, že na tom stejně nezáleží. Ne, pokud chcete najít někoho, kdo bude milovat opravdu vás, a ne váš vzhled. Proč bych měla chodit do posilovny, abych shodila ten svůj prasečí krk? Pokud mě bude někdy někdo ještě milovat, tak mě musí vzít i s tím pocitem, že budu pravděpodobně vážit o něco víc než on sám. Mou jedinou výhodou bude jedině to, že ho večer zahřeju.

„Betty, ty budeš ještě krásnější. Hlavně tady uvnitř." Poklepu lehce prsten na její hrudi a opřu se o opěradlo sedačky. „Měla bych jít už spát, je pozdě a ty ráno vstáváš. Máš hotové úkoly?" věnuji jí přísný pohled. Jen mlčky zavrtí hlavou a vystartuje z gauče i s chundelatou dekou. Sleduju, jak běží po schodech nahoru a s úsměvem přepnu program na divadelní představení.
Mladá dívka zrovna probodává svého manžela dýkou a naříká. Naříká pro své děti, které nyní nebudou mít otce. Pohodlně se opřu, než znovu přepnu kanál.

Tohle bude ještě dlouhá noc.