Life is not a fanfiction

Scream

BILL

Zkopl jsem boty z nohou a skočil jsem do měkkých a chladivých peřin až se okolo rozlehla vůně čerstvě vypraného ložního prádla. Natáhl jsem se k nočnímu stolku a zahrabal jsem v šuplíku první pomoci. Chvíli jsem lovil, až se mi dostaly pod prsty octové brambůrky. Bingo! Hbitě jsem je vyhodil na postel a šuplík se zbytkem nervových zásob jsem pevně zavřel. Vždycky jsem si to schovával tady, protože co si dám do společného špajzu, to už nikdy nenajdu. Buď mi to zbodne Tom, nebo u toho najdu Gustava s Georgem jak si na tom čvachtaj a z mé drahocenné zásoby zbude jen hromada bezcenných papírků. 

Za hlasitého šustění jsem pytlík otevřel a vložil si jednu brambůrku do úst. Po jazyku se mi rozběhla ta kyselá, štiplavá příchuť. Nechal jsem ji pozvolna roztát v mých slinách. Poté jsem vytáhl z kapsy tu psí známku a dlouze si ji prohlížel. Na jejím stříbrném povrchu byly jasné škrábance, které se protínaly s některými písmeny její adresy. Naštěstí pro mě však veškeré údaje byly čitelné. Včetně jejího jména. Tedy, doufám, že jejího. „Beth." Vydechl jsem. Jako by její jméno mělo chuť. Chuť ostrého a zakázaného dobrodružství po němž jsem tak moc toužil. Ptal jsem se sám sebe již tolikrát na to, jestli to opravdu chci. Ale teď jsem si byl teprve skutečně jistý. Zbývalo už jen jediné. „Zavolám nebo půjdu osobně?" Zauvažoval jsem si nahlas pro sebe. 

BETH

„Screeeeaaam! Till you feel it! Screeeaaam! Till you believe it!" Skákala jsem na posteli a za hudby linoucí se z mého laptopu jsem si falešně prozpěvovala a předváděla jsem svůj historicky nejlepší koncert. Mrkla jsem na imaginární publikum a ukázala zdvihnutý palec svému imaginárnímu kytaristovi. Moje srdce plesalo a přitom zároveň i bolelo a pálilo. Bylo to jako by mi někdo vypaloval díru do hrudníku. Smutnou prázdnou díru, kterou už nic nového nečeká, ale zároveň jí přesně tohle povoluje očekávat krásnější zítřky.Zároveň smutná a zároveň šťastná. Jak ironické. 

Crrrrr! Rozezněl se zvonek a já s sebou škubla leknutím. „Mami! Otevři, medituju!" Křikla jsem směrem dolů ze schodů.Po pravdě jsem byla jen líná otevírat další její ukvokaný kamarádce. Neměla jsem je ráda. Vždycky přišly s něčím, co by na sobě měla máma vylepšit a ona to i udělala. Stýskalo se mi po té přirozené dámě s ďolíčky ve tvářích, úzkými rty a nefalešnýma prsama. Byla jsem si jistá, že jednoho dne jí ty slepice řeknou aby vyměnila i dceru. Crrrr! Hm? Že by nebyla doma? „Donny běž otevřít!" Vážně se mi nechtělo opouštět rituál loučení se svým idolem. Necítila jsem se momentálně na to s někým komunikovat. Zdálo se však, že nemám na výběr. Crrrrrrrrrrrrrr! Začal kdosi zvonit tak moc, až jsem měla pocit, že mi to po kouskách klepe mozek ven z hlavy. Kruci. „Vždyť už jdu!" Zavrčela jsem si pro sebe a ploužila se dolů ze schodů. Protočila jsem oči v sloup, pořádně se nadechla a ani jsem se neobtěžovala použít kukátko. 

Otevřela jsem dveře dokořán. „Ano?" A na prahu stál přelud. Sto procent přelud. Zbledla jsem a popadla mosaznou kliku dveří, že je zabouchnu. Zachytil je však dřív, než jsem vyvinula dostatečnou sílu za ně zabrat. „Aaaaaa!" Vyjekla jsem. Odkdy se přeludy dotýkají věcí? „Normálně se říká ahoj, ale a mi postačí, jsem celkem skromný." Usmál se na mě Bill. Ve sluníčku se mu zlatě leskly jeho krátké blond vlasy a jeho hnědé oči působily neskutečně klidně. Kéž by i moje srdce bylo tak klidné. Tlouklo tolik, až jsem myslela, že mi vyskočí ven z hrudníku. Nadechla jsem se a snažila se uklidnit své roztřesené údy. Otevřela jsem pusu, ale nenechal mě nic říct. „Tohle měl na vodítku jeden z našich psů. Asi se to tomu tvému odtrhlo z obojku." Usmál se znovu a zacinkal mi před obličejem Donnieho známkou. Teď už bylo jasné odkud vítr vane. Chce zaplatit ty nachos. Klid, nadechni se Beth. To zvládneš.

„Jo. Dík. Čau." Čapla jsem známku, zacouvala domů a snažila se zabouchnout. Zachytil dveře. „Vážně Beth?" řekl posmutněle, „Táhnu se sem takovou dálku a ty mi ani nenabídneš abych šel dál?" řekl  a mě polil pot. On se toho nároku na peníze snad nevzdá.

                                        NEIN NEIN NEIN NEIN NEIN NEIN
                                       NEIN NEIN NEIN NEIN NEIN NEIN  

„Kolik to dělá?" Koukla jsem se mu zpříma do očí.Ruce se mi pořád třásly a jazyk se motal. Místo mozku jako bych snad měla kaši, která nebyla schopna vyprodukovat rozumná slova. Hlas mi přeskakoval. Snažila jsem se to ignorovat a doufala jsem, že to nezaregistroval. Ale jak se má člověk chovat a tvářit normálně když proti němu stojí to nejhezčí stvoření na světě? „Co prosím?" V hlase byl znát údiv a naprosté nepochopení. Avšak jeho obličej se stál krásně usmíval. Bylo nad slunce jasné, že výrazy dokáže maskovat dokonale. „Tvůj brácha," Řekla jsem  a stočila z něj pohled na zem aby se mi lépe mluvilo,„chce asi peníze za ty nachos a tričko ne? Nebo se snad mýlím?" Do toho letního vzduchu,který voněl mořem se rozezněl jeho silný zvonivý smích. Takový ze kterého by roztál i ten největší ledovec během vteřiny. V očích se mu vykutaly na povrch slzičky.

 Pak zvážněl a jeho rty se ze širokého úsměvu stáhly. „Beth." Vydechl moje jméno a já ztuhla. Moje srdce přestalo bít. V hlavě se mi ten hlas rozezníval pořád dokola. Obličej mě pálil jak se mi do něj nahrnula snad krev z celého mého těla. Jemně položil svou ladnou ruku na mé rameno.

                                                     Back to zero
                                        Your time's about to come  

Chtěla jsem to říct. Miluju tě, Bille. Tvou hebkou a vláčnou kůži, tvé neposedné vlasy. Ten dokonalý obrys tvého obličeje z profilu. Tvé ladné a ušlechtilé klíční kosti. Dlouhé řasy. Ty hluboké hnědé oči, které svým pohledem zastavují moje srdce kdykoliv se naše oči spolu setkají. Tvůj nádherný hlas, jenž mi pokaždé způsobí husí kůži a texty tvých písní, které mě milionkrát zachránily. Hlasitě jsem polkla. Klepaly se mi kolena a moje nohy byly příšerně vratké. Mezi námi vládlo ticho a ve vzduchu bylo cítit prazvláštní napětí. „Pozveš mě prosím k vám? Rád bych požádal o něco k pití." Prořízl ticho svým hlasem. Napětí povolilo spolu s mojí nervozitou. „Jasný." Usmála jsem se a oddychla si. Náplava pocitů zmizela a stejně tak i moje touha mu to říct. 

                                                  Let them know
                                         You're not just anyone  

„Ale podepíšeš se mi viď?" Posbírala jsem odvahu aspoň zdvořile požádat o tohle. Neodpověděl. Zřejmě mu moje otázka unikla. Posmutněla jsem, protože jsem věděla, že jen tak už neposbírám odvahu k tomu, abych se zeptala na totéž znovu. „Chci vidět tvůj pokoj." Ozval se, zatímco se rozhlížel po našem skromném příbytku.