Kam hvězdy padají?

XXL balení špekáčků

"Ani nevím, jestli s ním chci jít!" řekla jsem vystresovaně a už asi po desáté jsem přehodnocovala situaci. Všemožně jsem se snažila přijít na důvod, proč tam nemusela jít.

Úmrtí v rodině? Hele, Dusty, víš mě umřel křeček.

Smrtelná nemoc? Třeba kousnutí jedovatou žížalou.

Potopa? Víš, já vím že nikde jinde nepršelo asi měsíc, ale u nás fakt lilo jak z prádelního hrnce.

Musím zůstat doma abych hlídala rybičky? 

"Bože, Grace, stejně už jsi mu to slíbila," Clara se na mě zoufale podívala.

"Když já nevím.." Sklíčeně jsem na ni vzhlédla od hromady mého oblečení, ve které jsem se snažila najít něco alespoň trochu nositelného.  

"Klid Grace, nikdo tě nenutí si ho hned brát a mít s ním pět dětí."

"Ale vždyť ho ani neznám, za celý svůj život jsem s ním mluvila tak jednou." Vyjma všech mých snů z šesté třídy, ve kterých jsem nad ním slintala. 

Jak z téhle bezvýchodné situace jen vybruslit? Bože! Pomoz mi!

"Tak ho poznáš!" odsekla.

Vstala jsem z postele a začala jsem se prohrabávat svou skříní. Clara se dále věnovala výběrem bot. 

"Vážně si musím brát šaty?" vykoukla jsem zpoza skříně.

"Je to večeře Grace, nemůžeš tam přijít v teplákách."

Skepticky jsem se na ni podívala a začala jsem přemýšlet jak jsem se vlastně do takového průšvihu dostala. Vždyť já si plánovala krásné bezstarostné léto, které bych trávila zavřená v pokoji. Místo toho si teď všichni myslí, že jsem lehká děva a navíc, si musím vybírat šaty na večeři s tím idiotem.

Po hodině, jsem ve svém šatníku našla troje ucházející šaty. Nešťastně jsem je zvedla a vrazila jsem je Claře do obličeje.  

"Tak který?" Z toho všeho vybírání a probírání už mi bylo špatně.

Vytřeštila na mě oči a teatrálně zahrála zvracení. 

"Bože, fuj, řekni mi, že tyhle jsou ty na vyhození," otřepala se a zabodla prst do zelených šatů s růžovými ramínky.

"No fajn, nejsou nic moc, ale co tyhle?" podotkla jsem a ukázala jí druhé, fialové šaty s oranžovou květinou na prsech.

Oči vyvalila, pokud to šlo, ještě víc.

"No fůj! Grace, ty jsou tak eggh!" zařvala.

"Nejsou tak strašný," podotkla jsem, "až na tu kytku docela ujdou."

"Nemůžeš jít na večeři v teplákových šatech s kytkou jako z krtečka!"

Nikdo vás nebude urážet šatičky, já vás mám ráda! Ochranitelsky jsem je objala a jemně jsem z nich sundala zrzavý vlas, který se na nich uchytil.

"Fajn, fajn, klidně je miluj nadevše, ale nejdeš v nich!" zamračila se, "ukaž mi ty třetí."

Fialové šaty jsem položila na  postel a ukázala jí mé poslední, modré s žlutými pruhy na živůtku a červenými čtverci na skládané sukni sahající kousek pod kolena.

Hrdě jsem se usmála, ale když jsem viděla Clary obličej, úsměv mi hned zmrzl na rtech.

"Prosím, řekni žes je měla na maškaráku, když jsi šla za klauna!" vyhrkla, "prosím!" 

Zoufale hleděla střídavě na mě a na šaty.

"Jsou to normální šaty!" bránila jsem se.

"V tomhle nemůžeš jít!" rozkřičela se.

"Nic jinýho už ale nemám!"

Clara se poškrábala na bradě a nasadila svůj sherlockovský výraz. Nespokojeně hleděla na šaty a hledala to nejschůdnější východisko.

"Kolik máme času?" zeptala se a dál koukala do neznáma.

"Bude tu za čtyři hodiny," podotkla jsem zděšeně, při blížící se vyhlídce toho trapasu.

"Fajn," energicky se zvedla tak rychle, že se jí z toho zatočila hlava tak, že div nespadla zpět na zadek, "pojď!"

Nechápavě jsem ji následovala. Proběhla chodbou, kuchyní, jídelnou a už otevírala venkovní dveře. Běžela tak rychle, že ji jen tak tak stačila. Zabouchla jsem za sebou dveře a následovala ji prázdnou ulicí. Již brzy jsem byla celá zadýchaná.

"Claro! Počkej!" řvala jsem z posledních sil.

Zastavila se asi deset metrů přede mnou, předklonila se a přerušovaně oddechovala. S hlasitým funěním jsem ji konečně doběhla. V ústech jsem měla sucho a skoro jsem nemohla dýchat. Netrvalo dlouho a Clara se zase rozeběhla.

Bože, proč mi tohle děláš? Nemůžu tady prostě třeba umřít na, já nevím, třeba na zásah bleskem?

Když se konečně zastavila, stála před svým domem. Hned zaplula dovnitř a hnala se do svého pokoje.

Svalila jsem se na její postel a snažila jsem se zklidnit svůj dech. Jsem snad maratonec, nebo co?

Hned se začala hrabat ve skříni. Během chvilky z ní vytáhla jednoduché černé šaty, které mi vzápětí hodila na břicho.

"Claro," povzdechla jsem si, "nebudou mi."

Zhnuseně jsem porovnávala rosol na svém břiše a její vysportovanou postavu.

"Ale budou, nejsou moje," podotkla a pokrčila rameny. 

Pomohla mi se zvednout a už mě hnala do koupelny.

Stěží jsem se do šatů nacpala. Prohlédla jsem se v zrcadle. S povzdechem jsem se jí šla ukázat.

"Vypadám jako XXL balení špekáčků!"

"Ale nevypadáš!" odsekla, "vždyť se na sebe podívej, sekne ti to!"

Protočila jsem očima a znovu jsem se zahleděla do té ďábelské lesklé věci. 

"I láhev utopenců vypadá líp než moje stehna!"

"Nestěžuj si, vždyť si kočka!" 

"Hmm.. pěkně vykrmená tlustá opelichaná koule, který ještě buldozer přejel obličej," postěžovala jsem si.

"Grace! Já se s tebou nebudu hádat, ty šaty si prostě bereš!" zamračila se, "jdeme se podívat na boty."

"Ano mami," broukla jsem si sarkasticky pod vousy.