Blue Shadow

Medailon

Pohled Ann:
"Ahoj. Jsem An...."
"Já vím. Děkuji ti žes mi tam v hale pomohla. Měla bych se ti odvděčit."

"Aha. Tak... Tak jo?"
Mel se sehla k tašce a chvíli se v ní přehrabovala. Netušila jsem co vytáhne. Odpovědi do písemek? To asi ne...
Po chvíli se narovnala s chabým úsměvem. Natáhla ke mě ruku a v já uviděla malý medajlon kývající se na konci zlatého řetízku.
"Dostala to praprapra babička od své maminky a od té doby se to dědí. Mamka mi řekla že je to moje a můžu to dát komu chci. A já to dám tobě"
Vzala moji ruku a do dlaně mi něco vtiskla. Bylo vidět jak znejistila. Chápala jsem to, ale nepochopila jsem proč mně?? Stáhla jsem ruku k sobě a rozevřela pěst.
Prohlížela jsem si šperk.
Byl nádherný. Podívala jsem se na Mel, a musela jsem se usmát.
"D-Děkuju ti Mel. Tos neměla. Proč já?"
"Pomohla si mi." odvětila nesměle.
"Jen jsem je odehnala pryč, to je vše."
"Ne, není. Všimla sis mě a zastala jsi se mně. Né jako ostatní. Já děkuji tobě."
Na odpověď jsem se nezmohla.
Sklonila jsem pohled k medailonku. Byl moc pěkný.
"Ten medailon se dá otevřít a můžeš si tam vložit obrázek."
"Vážně?"
"Ano. Můžeš, ale malou fotečku."
"Já vím zas tak blbá nejsem."
"A-ale j-já nic tak-kovího neřekla." vykoktala. Pochopila to asi tak že mně urazila.
"To je v poho. Neurazila jsi mně. Neboj."
Opsala jsem si od Mel seznam budoucích salátů.
Povídaly jsme si a dost se seznámily. Je fakt fajn.

Pohled Mel:
Viděla jsem úžas v jejích očích. Netušila jsem že jí to tolik nadchne.

Byla to sranda, sledovat takový úžas.
Po chvíli mně objala a zašeptala slova díků.
Bylo mi....taknějak.....zvláštně...
Nevěděla jsem proč až mi to došlo.
Všichni na nás zírali jako kdyby viděli rozpáranou mrtvolu.

Vymanila jsem se z jejího sevření, sbalila jsem si a v tu chvíli jsem slyšela osvobozující zvonek.
Vyběhla jsem ze třídy, ze školy a utíkala jsem do parku. Tam jsem se schovala na své ultra tajné místo. Začala jsem znova litovat toho, že vůbec existuji.
Nechtěla jsem jí stáhnout s sebou dolů...
"Proč jsi utekla?"
Cukla jsem s sebou. Ohlídla jsem se. Tam stála Ann. Dívala se na mně a já jsem se začala cítit jseště hůř.
"J-já..." sakra co mám odpovědět?!
"Ty idioty ignoruj. Nezáleží na jejich názoru. Ano?" pousmála se na mně.
"A-ano. Já j-jen..."
Sedla si ke mně a ukázala ten medailon. Usmívala se a já nevěděla co si mám myslet.
"Vyfotíme se, a já si to pak vytisknu a budu tu fotku mít v medailonu na památku."
Přitáhla si mě k sobě a usmála se do oběktivu. Já udělala to samé.
Blik a byla fotka.
(Wow fakt dobrý... Blik a byla fotkaXDXD)
Asi jsme tam museli být hodně dlouho, protože mi začal zvonit mobil.
Koukla jsem na displej a bylo
22:49 a volala mi mamka.
"H-haló? Kde si proboha!?!?!? " Vyjekla na mně mamka, když jsem to zvedla. I Ann odskočila.
"J-já se omlouvám j-já..." Nevěděla jsem co říct " Co ty?! " Ječela mamka.
"Jsem u kamarádky."
Řekla jsem nejistě a koukla se na Ann. Ta se jen usmála a kývla hlavou. "U kamarádky? Tak to se omlouvám zlato."
Řekla mamka s omluvným tónem, což mi přišlo divné. No i když mamka ví že nemám přátele, takže to i chápu že se bála.
"V kolik se vrátíš zlatíčko?
J-jsem na cestě mami...
Aha tak já ti ohřeju véču. Papa pusinko."
Típ.
Aha? No nic.
Rozloučila jsem se s Ann a vyměnily jsme si čísla. A já šla domů.

***************************
Ne není to yuri.
A nebojte ta AU část je příští kapička. A fakt se omlouvám za gramatiku. Já ji tak nějak neřešim a aš tak žpatná nejsem še ne?